Právě tohle úsloví mě uprostřed práce v zimní sluncem zalité zahradě připomnělo, jak výstižně charakterizuje i realitu moderní společnosti, ve které všichni žijeme. Uvědomil jsem si, jak málo je většina z nás ve stínu každodenních událostí, politických šarvátek a pinožení za dosažením módních met marginálního významu schopna sledovat to, co na pozadí všedního dění ve skutečnosti vytváří skutečnou perspektivu budoucnosti světa blízké i té vzdálenější. Jak se postupně mění věci, které nás obklopují. Ty jednoduché, kterým jsme rozuměli a v případě nutnosti jsme je byli schopni operativně opravit, nenávratně mizí. Nahrazují je jiné, multifunkční, které když fungují, blíží se dokonalosti, ale když poslušnost vypovědí, činí nás bezradnými. Naši pozornost jsme ochotni věnovat vlastním politikům proměnlivé kvality, kteří pro vzájemné infantilní kočkování nemají čas sledovat, jak turbulentně se vyvíjí svět na dohled od našeho vlastního plotu. Dlouhá léta jsme se mimo komfortní zónu dostávali jen zřídka. A když nejde o život, jde o …, říká oblíbený bonmot. O život zatím skutečně většinou nešlo. Kdyby ale o život šlo, honba za vrtkavým komfortem a posedlost lokálním patriotismem by nejspíš najednou vypadaly jako hloupý rozmar.
Vývoj posledních let, ale zejména roku právě uplynulého, jako by nám chtěl naznačit, že vybočování z té naší komfortní zóny bude v budoucnosti nejspíš stále častější. Vyloučeno není ani to, že mimo tuto zónu budeme postupně muset trávit víc času než v ní samotné. Takový scénář by atributy jako spolehlivost, odolnost, flexibilitu a kompatibilitu zařadil mezi ty nejžádanější. Abychom včas poznali, že jde opravdu do tuhého, musíme být schopni dohlédnout alespoň za humna. Jinak by se nám mohlo stát, že pro vlastní domácí přebujelé stromy a křoví malichernosti včas nezjistíme, co se děje v tom velkém globálním lese…
Miroslav Rumler
