Když ani zlaté dno netáhne…

16.04.2026 | Pod lupou

To ještě i v Praze ležel sníh, když jsem zjistil, že mě letos bude čekat postavení nového plotu. Přes sousední pozemek k tomu našemu drátěnému, narychlo prostříhanému obyčejnými kleštěmi, tenkrát vedla sněhovým popraškem vyšlapaná cestička, která pak pokračovala k neodborně otevřenému zahradnímu domku s nářadím. Asi není třeba popisovat, jaké překvapení ve mně vzbudilo zjištění, že i v dnešní době stále někomu stojí za to vážit tak komplikovanou cestu k nabytí spíše průměrného ručního nářadí, dobrého tak maximálně k fyzické dřině, cynicky označitelné za příslovečnou krev, slzy a pot. I dnes tak holt plot musí plnit více funkcí než jen tu dekorační.

O poznání větší bylo ale moje překvapení z toho, co vás čeká ve chvíli, kdy se rozhodnete najít firmu, která by něco tak elementárního, jako je dodání a napnutí drátěného pletiva o délce něco málo přes třicet metrů, byla ochotna v horizontu jednoho nebo dvou týdnů realizovat. Nevím, jaká je situace jinde, ale ve velkém městě velmi brzy zjistíte, že v první řadě musíte zapomenout na dříve poměrně běžné srovnávání více nabídek. Jste rádi za jednu a tím pádem vám tak nějak automaticky odpadá i fáze vyjednávání o ceně, termínu, nebo snad o tom, kdo odstraní starý plot před montáží toho nového. Neubránil jsem se hořké vzpomínce na absurditu objednávání instalatérských, elektrikářských a dalších podobných prací v podmínkách osmdesátkového OPBH, pro mladší tedy obvodního podniku bytového hospodářství. Standardní termín dodání byl tenkrát půlrok, dlaždičky – pokud vůbec – byly jen bílé. Tím opojnější pak ale bylo konkurenční prostředí let devadesátých, kdy jste najednou za své peníze mohli požadovat maximální kvalitu, flexibilitu a celkovou profesionalitu.

Jisté vysvětlení toho, proč jsou časy řemeslníků usilujících o vaši zákaznickou přízeň ve zpětném zrcátku našeho života tak proklatě vzdálené, mi poskytlo aktuální zpravodajství z průběhu přijímacího řízení na naše střední školy. To pro dnešní páťáky a sedmáky usilující o studium na víceletých gymnáziích probíhalo v úterý a ve středu tento týden. Na tom samozřejmě není nic neobvyklého. Za zamyšlení ale rozhodně stojí zájem, který právě studium na gymnáziích letos, podobně jako v uplynulých letech, provází. Na školy, jež nabízejí studium v jedné třicetihlavé třídě, se ve většině měst hlásí vyšší stovky uchazečů místních i přespolních. Cizincům, které nelze objektivně postavit před standardní přijímačky z češtiny, navíc nabízíme schůdnější alternativy, které pak konkurenci v segmentu škol s všeobecným vzděláním dále zostřují. Kdo neprojde sítem gymnázií státních, na toho pak čekají s otevřenou náručí placené školy soukromé s obdobným zaměřením. Přitom tak nějak tušíme, že ani zdaleka z každého gymnazisty nebude tolik chybějící lékař, učitel, právník nebo policista. Učební střediska, zejména ta specializovaná na tradiční obory, jako jsou instalatéři, elektrikáři, zedníci, truhláři, klempíři, nebo třeba topenáři, naopak třídu po třídě zavírají a rok od roku bojují stále více s nedostatkem učňů. Přinejmenším těch motivovaných být v řemeslných oborech vyhledávanými odborníky, kterým dnes navíc – na rozdíl od mnohých jiných – nedělá větší problémy splácet rodinné hypotéky a důstojně zaopatřit vlastní děti.

Nemyslím, že bych chtěl pozornost obracet k idejím počátku padesátých let, kdy kultovní Císařův pekař a pekařův císař v textu jedné z ústředních melodií hlásá, že Ten dělá to a ten zas tohle… Jenom se obávám, že i sebeliberálnější společnost bude nakonec vedle své digitální a pokročile automatizované tváře potřebovat kvalitní řemeslníky, techniky a technology, a to klidně i bez maturity v té podobě, jak ji dneska známe. Mnoho úředníků, málo řemeslníků, povzdechl by si nejspíš v této souvislosti hrobník Fanda Brož ze Svěrákovy Vesničky střediskové…

Miroslav Rumler

Jak si jednou zvykneš…

Zvyk je železná košile, říká známé české přísloví. Je to narážka na jednu ze základních lidských vlastností, totiž na naši rezistenci ke změnám, k tomu, že máme tendenci preferovat mnohdy nedokonalou, zato zažitou praxi, než abychom zariskovali a přijali nové, nezřídka lepší řešení. A co že mě k téhle úvaze přivedlo? Bylo to nedávné výročí první poštovní známky, která přinesla revoluční obrat v pohledu lidské společnosti na doručování zásilek, resp. na formu placení za její doručení. Dostala název Penny Black, tedy černá jednopencovka, a jako první poštovní známka světa byla vydaná ve Velké Británii 1. května 1840. Známka zobrazuje – jak jinak – profil královny Viktorie, má hodnotu jedné pence a byla součástí reformy poštovnictví. Celkem bylo tenkrát vytištěno přes 68 milionů kusů. A zatímco do té doby bylo zvykem, že poštovné platí příjemce proti doručení zásilky, poštovní známka umožnila doručení zásilky vyplatit straně odesilatele předem, totiž v okamžiku jejího předání britské poště.

Jo, první máj…

Zítra je pro většinu z nás volný jinak všední pracovní den, a navíc není vyloučené, že ty šťastnější dokonce i ku lásce pozve hlas hrdliččin. Mnozí z těch, kteří stále ještě mají důvěru v moderní meteorologické modely řízené datovou analýzou umělé inteligence, nabízí prodloužený víkend vítanou příležitost naplánovat výlet na chatu, projížďku na kole, nebo na motorce a užít si to, co lze bezpochyby považovat za začínající jaro. Okrasné zahrady a parky začínají hýřit barvami, rekreační oblasti a zahrádkářské kolonie prožívají návrat svých nedočkavých uživatelů a vozovky se plní svátečními řidiči, cyklistickými pelotony i osamělými a za šera jen sporadicky osvětlenými jezdci.

Každý den (ne)může být posvícení…

Slavíme rádi. Na rozdíl od většiny jiných národů máme vedle narozenin i svátky neboli jmeniny. A snad i proto, že neustále přibývá jmen, která už se do tzv. občanského kalendáře ani za cenu dalších duplicit nevejdou, vedle narozenin, jmenin a křesťanských svátků rok za rokem přibývají stále další a další dny sváteční a významné, a to zejména z pohledu našich tradic a národní identity. Nově ukotvené svátky nejenže ty dosavadní nenahrazují, ale vrství je na sebe. Řekněme například, že jste se narodil 16. března a rodiče vám dali jméno Herbert. Pak slavíte narozeniny a svátek současně, navíc ale svátek slavíte společně s Elenou, na kterou už samostatný svátek nezbyl. Tentýž den je ale současně svátkem všech příznivců roztomilých asijských medvídků, kteří mají svůj mezinárodní Den pand (World Panda Day). Ani to ale nestačí, protože v kontextu škol a vzdělávání je tento den navíc spojován s oslavou matematiky, především pak čísla π. To mi, podobně jako většina ostatních matematických konstant, k srdci nepřirostlo natolik, abych jeho mezinárodní svátek přijal za vlastní, nicméně mnozí možná nepohrdnou a číši na jeho počest každoročně slavnostně pozdvihnou. Tak jako tak, důvodů je víc než dost.