Od prezidenta ke králi…

19.06.2025 | Pod lupou

Zatímco minulý týden mi nabídnul velmi příjemné setkání s prezidentem České republiky v rámci oslav narozenin britského krále v zahradách ambasády pod hradbami Pražského hradu, včera jsem měl možnost potřást si rukou s nekorunovaným králem české logistiky v kulisách hradeb Nového Města pražského s výhledem na Vyšehrad.

V areálu restaurace Bastion Prague se totiž konala oslava pětatřiceti let od vzniku jihlavské společnosti Jipocar, pomyslného impéria Petra Prokopa, jež postupně doslova od první Avie v roce 1990 dovedl až k dnešní podobě, v níž firma dává práci bezmála patnácti stovkám lidí mnoha profesí, provozuje vlastní flotilu nákladních a užitkových vozidel, skladuje a manipuluje na 130.000 metrů čtverečních skladových ploch se sto padesáti tisíci paletových míst, v automatických myčkách ročně umyje víc než 12 milionů obalů, v rámci vlastního logistického parku o rozloze 350.000 metrů čtverečních spravuje na 5 kilometrů komunikací a je zázemím pro moderní výrobu svých zákazníků z celého světa napříč mnoha obory i kontinenty. Petrovi k tomu, jako správnému vladaři, patří obdiv mimo jiné i za to, že své impérium od počátku rozvíjel s jasnou vizí, jejíž součástí bylo vytvořit synergii silné komunity špičkových profesionálů s moderním a k lidem velmi vstřícným zázemím úspěšné světové firmy.

Skutečně neznám v celém středoevropském regionu jinou rodinnou firmu v tomto oboru, která by vedle vlastního podnikání tolik energie a invence věnovala skladbě barev pro výmalbu skladů, architektuře kancelářských prostor pro své zaměstnance, nebo třeba parkovým úpravám ploch uvnitř vlastního logistického areálu. A dobrou zprávou je, že na tom nic nezměnila ani generační výměna, která na scénu před několika málo lety přivedla dva podobně obdivuhodné lidi – Petrova syna Martina Prokopa a dceru Petru Müller. Je to tedy již druhý týden v pořadí, který nabídl oslavu vskutku královskou…

Miroslav Rumler

Ať se (ne)práší za kočárem…

Jen málokdy se stane, že by vám někdo na přímý dotaz, jaký je řidič, řekl, že špatný. Ve většině z nás převládá přesvědčení, že řídíme dobře, tedy bezpečně a zodpovědně. Když ale přijde na diskuzi o tom, kdo a jak často porušuje za volantem pravidla, překračuje povolenou rychlost, parkuje na zákazu, předjíždí před zatáčkou, troubí ve městě, dává úzkostlivě přednost chodcům nebo pravidelně kontroluje technický stav svého vozu, je naopak většina ochotna připustit, že tu a tam zhřeší. Vysvětlení bývá prosté – je to jen výjimečně, s maximální opatrností a nikdy, fakt N-I-K-D-Y, se nic nestalo. Jenže tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu,… znáte to sami.

Kdo nehraje, neprohraje…

Málo platné, hokej snad vždycky byl, je a nejspíš ještě dlouho bude naším národním sportem. Tu a tam se sice nevyhneme sporům o to, zda to náhodou není spíš fotbal, ale v tom přece jen hrajeme na mezinárodní scéně něco jako druhé housle, zatímco v hokeji se bez nás neobejde žádný z turnajů evropského či světového formátu.

Očekávání spojuje …

Jak se dalo předpokládat, do našich každodenních úvah se den ode dne výrazněji vkrádají ty spojené s vývojem právě probíhajícího hokejového mistrovství světa. Středobodem našeho světa se tak namísto vrtochů světových leaderů stávají výsledky, sestavy, skóre a vyhlídky napřed na umístění ve skupině a později v bojích o medailové pozice. Je to snad právě ta obrovská nejistota každého dalšího výsledku, která nás spojuje v naší společné podpoře našich týmů i oblíbených jednotlivců. Neznamená to ale, že bychom se nedokázali mezi sebou pořádně pohádat, jen se hádáme tak nějak pro společnou věc.

Přehled ochrany osobních údajů

Tyto webové stránky používají soubory cookies, abychom vám mohli poskytnout co nejlepší uživatelský zážitek. Informace o souborech cookie se ukládají ve vašem prohlížeči a plní funkce, jako je rozpoznání, když se na naše webové stránky vrátíte, a pomáhají našemu týmu pochopit, které části webových stránek považujete za nejzajímavější a nejužitečnější.