Nic na tom už roky nezmění ani realita mírnějších zim, které jako by nahrávaly argumentaci zejména leasingových společností, unavených neustálým přezouváním tisíců vozidel vlastních klientů, jimž nabízejí stále podmanivěji pneumatiky takzvaně univerzální, nebo chcete-li celoroční. Jsem asi stará škola, co věří, že pračku a sušičku do jednoho stroje nevměstnáte, ledaže byste se byli ochotni spokojit s vědomím, že ani jedno z toho nebude fungovat tak, jak byste potřebovali. Mám vnitřně blíž k úvaze, že cena sady zimních pneumatik je v kontrastu s cenou předního nárazníku schovávajícího nejspíš desítky čidel, senzorů a servomotorků v hodnotě dost možná několika set tisíc korun vlastně zanedbatelná, o ceně zdraví či dokonce života člověka ani nemluvě.
Ve veřejném prostoru se stále častěji setkáváme s debatami nad tím, jak silné téma se postupně stává ze city logistiky. Částečně je na vině setrvalý růst segmentu B2C a s ním spojený boom doručování zásilek všech velikostí do výdejních míst, do boxů i do vlastních rukou. Zčásti nám ale také zásobování zejména velkých aglomerací začíná být pomyslným trnem v oku z pohledu generování nepříjemných emisí, zahušťováním provozu i blokováním rezidentských parkovacích míst. Politici a jejich úředníci slibují hory i s horákyněmi, resp. zlepšení životních podmínek ve městech, a protože mnohdy přesně nevědí, co by v důsledku takový městský well beeing měl obnášet, zaklínají se zpravidla odstraněním vozů (včetně těch zásobovacích) z městských ulic, elektromobilitou, plošným snižováním rychlosti a posilováním městské cyklo mobility. Pouhé volební období ale překvapivě nestačí pro realizaci smysluplných plánů, jakými by jistě bylo systematické zakomponování dostatečně kapacitních parkovacích domů do prostředí rezidenčních zón, smart řešení pro světelné křižovatky, nebo výstavba samostatných těles cyklo stezek striktně oddělených od vozovky určené pro motorová vozidla. Místo toho jsme svědky vysokého tempa umělého snižování kapacity páteřních městských komunikací, např. nahrazováním jízdních pruhů těmi určenými výhradně pro cyklisty, nebo vestavbou nebezpečných pevných ostrůvků do vozovky. To nejenže provoz nesnižuje, ale naopak ho to dál zahušťuje a města jsou tak dopravně zahlcena daleko víc, než je nezbytné. V oblibě jsou i časté změny v předosti jízdy či živelné zjedosměrňování ulic dříve obousměrných a zobousměrňování ulic odjakživa jednosměrných. Jde o rychlé změny, které lze provést buď přes noc, nebo maximálně do pár dnů, a protože místní úprava má přednost před standardy stanovenými vyhláškou, téměř nic není nemožné. Množí se rizika, kolize a napětí, které ke šťastnému životu lidí ve městech, kde jich každoročně významně přibývá, rozhodně nepřispívá.
A jak že rostoucí chaos v městské (ne)mobilitě souvisí s podzimním přezouváním na zimní pneumatiky? Moc ne, jen zákonitě zvyšuje deziluzi těch, kdo se svým zodpovědným přístupem snaží minimalizovat riziko nehody na zimní – namrzlé či zledovatělé – vozovce. Tu totiž minimálně ve městech a obcích politici a úředníci rok od roku více proměňují v nikým nechtěnou parkurovou trať, na které tím hlavním ohrožením bezpečnosti naší, i těch druhých, nekvalitní obutí nejspíš nebude…
Miroslav Rumler
