S asistentkou plastovou…

14.05.2026 | Pod lupou

Nechce se mi věřit, že by ještě existoval někdo bez vlastní zkušenosti s komunikací s virtuálním asistentem či asistentkou. Třeba ve vaší bance, při reklamaci nefunkčního zboží či nekvalitní služby, nebo při rezervaci čehokoliv kdekoliv. Já osobně jsem buď velký smolař, kterému i pověstný trpaslík po dešti vyroste, nebo jen naivně tam, kde si sám nevím rady, očekávám za své peníze rychlé řešení od někoho, kdo se v dané věci orientuje lépe a rychleji než já. V práci žádnou virtuální kolegyni ani kolegu nemám a pokud hrozí, že na nějakou narazím při komunikaci s okolním světem, deleguji hovor s ní na někoho jiného, aby mi nepraskla žilka. Nevím, jestli ten pocit znáte, ale sledovat z povzdáli, jak se někdo jiný snaží i několikrát po sobě do telefonu marně vysvětlovat, proč volá a co chce, není totéž, jako když stejné úsilí vyvíjíte vy sami. Jen v poslední době jsme na zákaznických linkách určených pro zákazníky již platící, nebo pro ty, kteří si něco koupit prokazatelně chtějí, bojovali s umělou inteligencí železničního dopravce, jedné z velkých bank, ale také s agentem moderní technologické firmy.

Ani zdaleka tak už nejde jen o instituce, kde jsme si na silnou rezistenci jejich úředníků už postupně tak nějak zvykli. Všechno bohužel nasvědčuje tomu, že touto cestou se vydávají stále další, a to bez ohledu na skutečnost, že to příliš nekoresponduje ani s těmi nejzákladnějšími marketingovými poučkami. Jako by se nám tu slovy klasika rozmáhal takový nešvar, totiž spokojenost zákazníka přestává být tím, na čem stojí úspěch podnikání. Pocit zadostiučinění shledávám v tom, že nejsem tím, na koho dříve či později zpravidla virtuální asistent či asistentka již řádně rozladěného zákazníka přepojí. Přitom by stačilo – a to zdaleka neplatí jen pro oblast virtuálních asistentek – technologii nasadit až v okamžiku její prokazatelné zralosti a své vlastní zákazníky tak svévolně nepoužívat jako laciné crash test dummies.

À propos když už je řeč o uvádění syrových technologií do praxe, za zmínku jistě stojí i nedávná ztráta kontroly provozovatele nad robotickými taxíky v čínském Wu-chanu, která tam – a zdaleka ne poprvé – způsobila vážný kolaps dopravy. Situace se tentokrát naštěstí obešla bez zranění, znovu to ale v době, kdy povolení k testování na veřejných komunikacích vydávají stále další země a města po celém světě, vyvolalo debaty o bezpečnosti autonomních vozidel v běžném provozu. Podobně bohužel, zejména čínské automobilky, kterým na rozdíl od těch „západních“ chybí desítky let budování vztahu s jejich zákazníky, vrhají na trh novinky se spoustou nedodělků, které pak řeší majitelé vozidel za provozu a zavedené automobilky to tak nutí ve snaze uspět v konkurenčním boji také zkracovat dobu předvýrobního testování a v důsledku tak jejich zákazníky akceptovat kvalitu nižší, než na jakou byli po leta zvyklí. Pokrok nezastavíš, zní stále častěji z řad podporovatelů moderních technologií. Ti bezpochyby mají pravdu, bez lidí ochotných investovat peníze, čas i vlastní invenci do inovativních postupů a produktů bychom nejspíš stále ještě žili v jeskyních a živili se lovem lesní zvěře. Pro lidi, kteří svoji profesní kariéru spojili s logistikou, je to ale právě odolnost jednotlivých procesů, vysoká spolehlivost techniky a technologií a dlouhodobá opakovatelnost dosahování stanovených parametrů co určuje její kvalitu. Pro ty je představa ztráty kontroly, byť dočasná, nad flotilou námořních plavidel křižujících světové oceány, nebo čilým letovým provozem naprosto nepřijatelná. V logistice pouhé bezelstné „omlouváme se“ prostě nestačí.

O připravenosti technologií podporujících automatizaci a digitalizaci procesů, navíc v širším kontextu dnes tolik skloňovaného řízení rizik, bude samozřejmě řeč i na nadcházející konferenci SpeedCHAIN Slovakia, která otevře brány hotelového komplexu Zochova chata v Modre nedaleko Pezinku už příští čtvrtek. Tak neváhejte a využijte posledních několik volných míst, zaregistrujte se a zapojte se do odborné diskuze s ostatními kolegy z oboru. V takovém případě na viděnou příští týden!

Registrace na konferenci SpeedCHAIN Slovakia 2026 >>

Miroslav Rumler

Jak bez rizika řídit rizika…

Přelom května a června, pokud ovšem počasí nezkazí nějaká ta klimatická anomálie, je standardně obdobím, kdy na vodu své čluny, jachtičky a plachetnice z jejich zimovišť přivážejí i ti, kteří nestojí o časně jarní dobrodružství s ranními teplotami stále kolem nuly a jistotou nejistého počasí. Červen už je zpravidla přívětivý, a proto není čas dál vyčkávat, ta opravdu letní sezóna v našich podmínkách netrvá dlouho a většinou končí nejpozději na přelomu září a října. V těchto dnech tak vrcholí úsilí o zprovoznění vloni zazimovaných plavidel, která pak musí na vlnách našich řek, jezer a nádrží bez větších komplikací přečkat ty nadcházející čtyři letní měsíce. Jakýkoliv servis ve vodě je totiž o poznání komplikovanější než na suchu, navíc jakékoliv závady dále kriticky krátí čas, kdy si svou loď chcete nerušeně užívat a maří dnes nemalou investici do kotvení u bezpečného mola. Kdo je připraven, není zaskočen, říká známé české přísloví.

Logistické jaro na vlně networkingu…

Jaro k nám přichází letos opravdu rozpačitě. Sucho střídají několikadenní deště, po letních teplotách se do krajiny zase vrací noční mrazíky. Je asi lhostejné, jestli jde o vývoj abnormální, nebo si jen v očekávání teplých a slunečných jarních dnů nepamatujeme, že to vloni, a možná už spoustu posledních let, bylo vlastně podobné. Faktem je, že bez ohledu na počasí je jaro tradičně obdobím, kdy k sobě lidé mají po dlouhé zimě tak trochu blíž a společenské setkávání získává na atraktivitě díky možnostem, které se pro ně otevírají s rostoucími teplotami, nabídkou restauračních zahrádek a celkově lepší využitelností zejména venkovních prostor. A do toho teď pochopitelně navíc bodují snad všechny sportbary, v nichž se odehrává společné fandění našim hokejistům, kteří tak téměř každodenně tmelí kolektivy sportovních fandů napříč snad všemi věkovými kategoriemi a sociálními skupinami.

Jak si jednou zvykneš…

Zvyk je železná košile, říká známé české přísloví. Je to narážka na jednu ze základních lidských vlastností, totiž na naši rezistenci ke změnám, k tomu, že máme tendenci preferovat mnohdy nedokonalou, zato zažitou praxi, než abychom zariskovali a přijali nové, nezřídka lepší řešení. A co že mě k téhle úvaze přivedlo? Bylo to nedávné výročí první poštovní známky, která přinesla revoluční obrat v pohledu lidské společnosti na doručování zásilek, resp. na formu placení za její doručení. Dostala název Penny Black, tedy černá jednopencovka, a jako první poštovní známka světa byla vydaná ve Velké Británii 1. května 1840. Známka zobrazuje – jak jinak – profil královny Viktorie, má hodnotu jedné pence a byla součástí reformy poštovnictví. Celkem bylo tenkrát vytištěno přes 68 milionů kusů. A zatímco do té doby bylo zvykem, že poštovné platí příjemce proti doručení zásilky, poštovní známka umožnila doručení zásilky vyplatit straně odesilatele předem, totiž v okamžiku jejího předání britské poště.