Větru, dešti neporučíš …

01.08.2024 | Pod lupou

Příští rok to bude už sto let, kdy pařížské úřady zakázaly z hygienických důvodů koupání ve vodách řeky Seiny. Důvod byl tenkrát velmi pragmatický: kanalizační systémy měst ležících na této řece, a zejména pak systém samotné Paříže, byly vybudovány tak, že v případě větších dešťů nezvládají odpadní vody čistit a přebytečnou dešťovku spolu s městskými fekáliemi prostě bez čištění pouští do řeky. To bez větších změn trvalo devadesát let, což odpovídá přibližně čtyřem lidským generacím. I v souvislosti s plány na uspořádání současné letní olympiády v Paříži francouzské úřady za poslední roky investovaly do změny kvality vody v Seině 1,4 miliardy eur, což odpovídá 35,5 miliardy korun. Byla pořízena a instalována nová zařízení na retenci a úpravu vody jak v Paříži, tak i v jejím okolí. Současně s tím byly tisíce domů a lodí na kanálech nově napojeny na kanalizační systém. O vyčištění řeky se celou tu dobu mluví jako o velké výzvě.

Co je to ale deset let ve stoleté historii, realita změny zaběhnutého systému se ukázala být složitější, než její mediální obraz. Nic na tom nezměnily atraktivní záběry právě v předolympijské Seině plavající francouzské ministryně sportu, následované starostkou Paříže. Obě se snažily ukázat takříkajíc na svoji vlastní kůži, či lépe řečeno neopren, že je Seina na olympiádu „dobře připravena“. Pak ale stačil jediný silnější déšť, jenž přes Paříž přešel během pátečního zahájení her, aby došlo k očekávatelnému zahlcení městského kanalizačního systému, z něhož následně do řeky opět vytekla neupravená odpadní voda. Úroveň bakterií E. Coli, což je indikátor množství fekálií, pak až desetkrát překročila povolené množství. To nepřipomíná výzvu, to je prostě kolosální průšvih. I tentokrát se tak ukázalo, že větru a dešti poručit nelze. A taky to, že rychlá, revoluční a mediálně působivá řešení v zátěžových testech jen stěží nahradí ta evoluční, málo viditelná, ale postavená na postupných zlepšeních opřených o dlouhodobé cílevědomé testování v reálných podmínkách každodenní všednosti.

Ilustrační foto Pixabay: Shluk buněk bakterie Escherichia coli

Olympijské hry jsou, i přes nekonečné polemiky o jejich současném směřování, vrcholnou sportovní událostí globálního rozměru, jež vyžaduje použití robustních a osvědčených postupů, a především selského rozumu namísto spoléhání se na štěstí a náhodu. Je tak nějak dospělé si připustit, že v životě většinou nestačí něco prostě jenom hodně chtít. No co, řeknete si, pokud by štěstí s náhodou selhaly, v zásobě byl přece „plán B“, maratonské plavání by se přesunulo do Vaires-sur-Marne na řece Marně východně od Paříže a z triatlonu by se zrušením plavecké části udělal duatlon. To by ovšem minimálně pro ty, kteří právě na své výkony v plavecké části triatlonu spoléhají, byla tak trochu změna pravidel uprostřed hry.

Jedem zkratkou, pánové. Je to sice dál, ale zato horší cesta, zní známá replika z filmu Sněženky a machři. A právě ta by nás ve světle výše uvedeného měla varovat před tím nechat si do logistiky a do celého dodavatelského řetězce vnutit rychlá, nevyzkoušená, málo flexibilní, zato drahá a nespolehlivá řešení jen proto, že ta jsou svou okázalostí a mediální atraktivností předmětem bouřlivých snů politiků a opinion makerů, kteří často o reálném světě a vlastně i o normální každodenní práci vědí tak žalostně málo …

Miroslav Rumler

Logistické jaro na vlně networkingu…

Jaro k nám přichází letos opravdu rozpačitě. Sucho střídají několikadenní deště, po letních teplotách se do krajiny zase vrací noční mrazíky. Je asi lhostejné, jestli jde o vývoj abnormální, nebo si jen v očekávání teplých a slunečných jarních dnů nepamatujeme, že to vloni, a možná už spoustu posledních let, bylo vlastně podobné. Faktem je, že bez ohledu na počasí je jaro tradičně obdobím, kdy k sobě lidé mají po dlouhé zimě tak trochu blíž a společenské setkávání získává na atraktivitě díky možnostem, které se pro ně otevírají s rostoucími teplotami, nabídkou restauračních zahrádek a celkově lepší využitelností zejména venkovních prostor. A do toho teď pochopitelně navíc bodují snad všechny sportbary, v nichž se odehrává společné fandění našim hokejistům, kteří tak téměř každodenně tmelí kolektivy sportovních fandů napříč snad všemi věkovými kategoriemi a sociálními skupinami.

S asistentkou plastovou…

Nechce se mi věřit, že by ještě existoval někdo bez vlastní zkušenosti s komunikací s virtuálním asistentem či asistentkou. Třeba ve vaší bance, při reklamaci nefunkčního zboží či nekvalitní služby, nebo při rezervaci čehokoliv kdekoliv. Já osobně jsem buď velký smolař, kterému i pověstný trpaslík po dešti vyroste, nebo jen naivně tam, kde si sám nevím rady, očekávám za své peníze rychlé řešení od někoho, kdo se v dané věci orientuje lépe a rychleji než já. V práci žádnou virtuální kolegyni ani kolegu nemám a pokud hrozí, že na nějakou narazím při komunikaci s okolním světem, deleguji hovor s ní na někoho jiného, aby mi nepraskla žilka. Nevím, jestli ten pocit znáte, ale sledovat z povzdáli, jak se někdo jiný snaží i několikrát po sobě do telefonu marně vysvětlovat, proč volá a co chce, není totéž, jako když stejné úsilí vyvíjíte vy sami. Jen v poslední době jsme na zákaznických linkách určených pro zákazníky již platící, nebo pro ty, kteří si něco koupit prokazatelně chtějí, bojovali s umělou inteligencí železničního dopravce, jedné z velkých bank, ale také s agentem moderní technologické firmy.

Jak si jednou zvykneš…

Zvyk je železná košile, říká známé české přísloví. Je to narážka na jednu ze základních lidských vlastností, totiž na naši rezistenci ke změnám, k tomu, že máme tendenci preferovat mnohdy nedokonalou, zato zažitou praxi, než abychom zariskovali a přijali nové, nezřídka lepší řešení. A co že mě k téhle úvaze přivedlo? Bylo to nedávné výročí první poštovní známky, která přinesla revoluční obrat v pohledu lidské společnosti na doručování zásilek, resp. na formu placení za její doručení. Dostala název Penny Black, tedy černá jednopencovka, a jako první poštovní známka světa byla vydaná ve Velké Británii 1. května 1840. Známka zobrazuje – jak jinak – profil královny Viktorie, má hodnotu jedné pence a byla součástí reformy poštovnictví. Celkem bylo tenkrát vytištěno přes 68 milionů kusů. A zatímco do té doby bylo zvykem, že poštovné platí příjemce proti doručení zásilky, poštovní známka umožnila doručení zásilky vyplatit straně odesilatele předem, totiž v okamžiku jejího předání britské poště.

Přehled ochrany osobních údajů

Tyto webové stránky používají soubory cookies, abychom vám mohli poskytnout co nejlepší uživatelský zážitek. Informace o souborech cookie se ukládají ve vašem prohlížeči a plní funkce, jako je rozpoznání, když se na naše webové stránky vrátíte, a pomáhají našemu týmu pochopit, které části webových stránek považujete za nejzajímavější a nejužitečnější.