Právě cestování do nejoblíbenějších turistických destinací každoročně na začátku prázdnin poutá pozornost médií. Jen málokdo by neznal dlouhé záběry z rakouských, slovinských a chorvatských dálnic, na nichž po střechu napakovaná auta ve dvou i více pruzích hodiny čekají na průjezd úzkými hrdly tras, k nimž neexistují žádné reálně použitelné alternativy.
Letos, na rozdíl od let minulých, jako by tím největším tahákem začínajících prázdnin byla ale Ankara. Záběry beznadějně nehybných kolon, rozhovory s odborníky BESIPu, celníky a delegáty cestovních kanceláří nahradily záběry defilujících politiků, jejich lepších poloviček ve více či méně slušivých róbách a příběhy, které jako by byly každý z jiné akce a dost možná i z jiné doby. Pro ty, které již klišé dovolenkové rutiny a plážových snímků unavovala, jsou dnes v médiích jako náhrada k dispozici zážitky účastníků z rozhovorů nad večerním slavnostním menu, vtipkování o aktuálních tématech a všemožného společenského tlachání. A samozřejmě záznamy poněkud těžko uchopitelných projevů představitelů předních světových mocností.
Něco ale mají tradice v podobě zpravodajství plážového a toho ankarského společné. Totiž to, jak vzácné je v nich nalézt něco racionálního, co by v našich očích odůvodnilo jak dění samotné, tak i úsilí, s jakým o něm média celého světa ve stejnou chvíli reportují. Tiskovky mnohých politiků jako by tematicky nahrazovaly platformy populárních influencerů. I tak jde nepochybně o významnou událost, minimálně na úrovni deklarativní, která si respekt a diplomatickou odpovědnost zaslouží od všech zúčastněných, národ Švejků a kverulantů nevyjímaje. Ale to bychom museli být schopni přenést se přes horizont té naší vesničky, krásné, střediskové, a dění kolem nás vnímat s jistým nadhledem. A v tom je u nás tradičně ten největší problém, se kterým si, jak to tak bývá, poradí pouze ti nejschopnější…
Miroslav Rumler







