Zvyk je železná košile, říká známé české přísloví. Je to narážka na jednu ze základních lidských vlastností, totiž na naši rezistenci ke změnám, k tomu, že máme tendenci preferovat mnohdy nedokonalou, zato zažitou praxi, než abychom zariskovali a přijali nové, nezřídka lepší řešení. A co že mě k téhle úvaze přivedlo? Bylo to nedávné výročí první poštovní známky, která přinesla revoluční obrat v pohledu lidské společnosti na doručování zásilek, resp. na formu placení za její doručení. Dostala název Penny Black, tedy černá jednopencovka, a jako první poštovní známka světa byla vydaná ve Velké Británii 1. května 1840. Známka zobrazuje – jak jinak – profil královny Viktorie, má hodnotu jedné pence a byla součástí reformy poštovnictví. Celkem bylo tenkrát vytištěno přes 68 milionů kusů. A zatímco do té doby bylo zvykem, že poštovné platí příjemce proti doručení zásilky, poštovní známka umožnila doručení zásilky vyplatit straně odesilatele předem, totiž v okamžiku jejího předání britské poště.

Zítra je pro většinu z nás volný jinak všední pracovní den, a navíc není vyloučené, že ty šťastnější dokonce i ku lásce pozve hlas hrdliččin. Mnozí z těch, kteří stále ještě mají důvěru v moderní meteorologické modely řízené datovou analýzou umělé inteligence, nabízí prodloužený víkend vítanou příležitost naplánovat výlet na chatu, projížďku na kole, nebo na motorce a užít si to, co lze bezpochyby považovat za začínající jaro. Okrasné zahrady a parky začínají hýřit barvami, rekreační oblasti a zahrádkářské kolonie prožívají návrat svých nedočkavých uživatelů a vozovky se plní svátečními řidiči, cyklistickými pelotony i osamělými a za šera jen sporadicky osvětlenými jezdci.

Slavíme rádi. Na rozdíl od většiny jiných národů máme vedle narozenin i svátky neboli jmeniny. A snad i proto, že neustále přibývá jmen, která už se do tzv. občanského kalendáře ani za cenu dalších duplicit nevejdou, vedle narozenin, jmenin a křesťanských svátků rok za rokem přibývají stále další a další dny sváteční a významné, a to zejména z pohledu našich tradic a národní identity. Nově ukotvené svátky nejenže ty dosavadní nenahrazují, ale vrství je na sebe. Řekněme například, že jste se narodil 16. března a rodiče vám dali jméno Herbert. Pak slavíte narozeniny a svátek současně, navíc ale svátek slavíte společně s Elenou, na kterou už samostatný svátek nezbyl. Tentýž den je ale současně svátkem všech příznivců roztomilých asijských medvídků, kteří mají svůj mezinárodní Den pand (World Panda Day). Ani to ale nestačí, protože v kontextu škol a vzdělávání je tento den navíc spojován s oslavou matematiky, především pak čísla π. To mi, podobně jako většina ostatních matematických konstant, k srdci nepřirostlo natolik, abych jeho mezinárodní svátek přijal za vlastní, nicméně mnozí možná nepohrdnou a číši na jeho počest každoročně slavnostně pozdvihnou. Tak jako tak, důvodů je víc než dost.

To ještě i v Praze ležel sníh, když jsem zjistil, že mě letos bude čekat postavení nového plotu. Přes sousední pozemek k tomu našemu drátěnému, narychlo prostříhanému obyčejnými kleštěmi, tenkrát vedla sněhovým popraškem vyšlapaná cestička, která pak pokračovala k neodborně otevřenému zahradnímu domku s nářadím. Asi není třeba popisovat, jaké překvapení ve mně vzbudilo zjištění, že i v dnešní době stále někomu stojí za to vážit tak komplikovanou cestu k nabytí spíše průměrného ručního nářadí, dobrého tak maximálně k fyzické dřině, cynicky označitelné za příslovečnou krev, slzy a pot. I dnes tak holt plot musí plnit více funkcí než jen tu dekorační.

Zmatení jazyků, nebo chcete-li biblický příběh, v němž Bůh lidi pyšně stavící babylonskou věž až do samotného nebe potrestal tím, že jim znemožnil vzájemnou domluvu rozdílnými jazyky. Jako by rozdílnými jazyky mluvili i ti, kdo vztah vítěze a poraženého prezentují jako současné vítězství obou soupeřících stran, jakkoli to odporuje veškeré logice klání dvou odhodlaných bijců…

Přesně tak aktuálně parafrázuje přední česká ekonomka, šarmantní Helena Horská, prohlášení české vlády o hledání cesty ke zlevnění pohonných hmot přes snížení spotřební daně. Ta činí 12,84 Kč za litr benzínu a 9,95 u nafty. Už jen korunová sleva na spotřební dani, které si běžný motorista nejspíš ani nevšimne, připraví státní rozpočet o zhruba 10,5 miliardy ročně, a to včetně tzv. DPH efektu. K tomu je nutné připočíst cenu peněz, které si na takovou slevu musí stát s deficitním rozpočtem, stejně jako běžný občan na svou hypotéku, půjčit. Při pětiprocentní úrokové sazbě by tak šlo jen na úrocích o dalších 525 milionů korun. Jde tedy o slušné peníze, které by pak mohly zatraceně chybět při naplňování slibů daných voličům v rámci předvolební kampaně. Nic na světě zkrátka není zadarmo, takže nakonec budeme s pravděpodobností hraničící s jistotou svědky navenek působivého, reálně však nepříliš účinného zastropování marží obchodníků, aby se ten příslovečný vlk nažral a koze se přitom nezkřivil ani chloupek.

Sedm kulí jako v Sarajevu, padesát odstínů šedi i Ztohoven už jsme tu měli. Teď je ale nejspíš v kurzu patnáctka, která podle všeho momentálně silně ovlivňuje stav globálních trhů (nejen) s ropou a ropnými produkty. Rozumějte patnáct bodů pro mír na Blízkém východě. Patnáct bodů, na jejichž existenci či neexistenci, resp. akceptaci či neakceptaci záleží to, za kolik my tady v Evropě, ale nejen tady, budeme kupovat naftu a benzín, ale samozřejmě i spoustu dalších každodenních produktů a služeb na ropě závislých.

Ráno vás, po dlouhých měsících vstávání do beznadějné tmy, už zase budí jemný dotek slunečních paprsků doprovázený čiperným zpěvem ptačích navrátilců z teplých krajin. Svět se najednou stává tak nějak příjemnějším. To ale jen do chvíle, kdy na vás z televize nebo z oblíbeného portálu vyskočí zprávy o dalších škodách na blízkovýchodní ropné infrastruktuře, které mají vzácnou schopnost významně rozkolísat světové trhy a ohrozit naši každodenní rutinu. Chmury zaženete dobrou snídaní a vyrazíte mezi lidi, například na konferenci – včera třeba na tu v režii České logistické asociace v příjemném prostředí kampusu Vysoké školy ekonomické v Praze.

Alespoň to ve své poměrně melancholicky laděné písni z roku 1980 tvrdí dnes již neexistující legendární hudební skupina ABBA. Přestože její text je vlastně romantickou výčitkou za zmaření partnerského vztahu dvou lidí, já jsem si včera na sousloví The winner takes it all vzpomněl v úplně jiné souvislosti, totiž v rámci programu velké konference věnované tématům současného retailu. Speakeři v jednotlivých vystoupeních zmiňovali opakovaně význam individuální spotřeby na tvorbě a růstu našeho HDP. Nevyhnuli se porovnávání dynamiky vývoje obratu v segmentech tzv. kamenných obchodů i online, z něhož k mému příjemnému překvapení část hodnotící ochotu zákazníků k fyzickým nákupům v prodejnách nevyšla ani zdaleka naprázdno.