Po středeční zmínce o možnosti zničení „celé jedné civilizace“, která vystřelila cenu klíčových energetických surovin na dosud nevídanou úroveň, nastal včera nad ránem klid zbraní. Ten cenovou křivku kritických komodit naštěstí ohnul opět znatelně dolů. Ta sice v poslední době vypadá spíš jako graf průběhu zvukové vlny, nicméně na to jsme si už tak nějak zvykli. Dosud grafu ale chyběl rozměr dvou soupeřů, kteří po skončení, nebo přinejmenším přerušení vzájemného klání, oba ve stejnou chvíli zvedají své paže vzhůru na důkaz vlastního vítězství nad tím druhým. Asi nová doba, řeknete si, hlavně aby uspokojení z vítězství dostatečně snížilo apetit obou znesvářených stran v bojích pokračovat, protože z toho nekouká nic dobrého.
Pokud by ke stabilizaci globálních trhů stačilo to, že budeme my ostatní předstírat, že tezi dvou vítězů jednoho utkání akceptujeme, asi se s tím dočasně nějak naučíme žít. Celá věc bude ale nejspíš o poznání složitější a přinese řadu důležitých konsekvencí. Už dnes lze na pozadí fatálního narušení dodavatelských řetězců pro dodávky zemního plynu, ropy, nafty, benzinu a leteckého kerosinu pro Evropu ve veřejném prostoru sledovat hašteření dvou táborů, které jako by, zcela v duchu babylonského mýtu, k ostatním promlouvaly o identickém problému dvěma různými jazyky.
Ti první za příčinu přílišné závislosti na dodávkách strategických surovin z Blízkého východu považují pomalou transformaci evropské energetiky směrem k obnovitelným zdrojům, jakými jsou především slunce a vítr, pomalý přechod k elektromobilitě a celkovou neochotu k radikálnímu odklonu od fosilních zdrojů, kterých tak jako tak nemá Evropa pro fungování moderní ekonomiky dostatek. Optika těch druhých je, jak asi čekáte, zcela odlišná. Jsou přesvědčeni, že vinit ze současné energetické krize
pouze geopolitickou situaci je zásadní chybou a snahou o nezodpovědné zlehčení celého tématu. Evropa si podle nich tuto zranitelnost v průběhu let způsobila do značné míra sama, a to energetickou politikou, jejíž součástí je klesající místní produkce, uzavírání rafinerií, a především environmentální regulace včetně tlaku na větší využívání drahých biopaliv. Výroba celé řady strategických produktů, včetně paliv, léčiv, hnojiv a klíčových hi-tech výrobků se pod tlakem legislativy, jež mnohdy upřednostňuje environmentální aspekty před těmi bezpečnostními, přesouvá do vzdálených konců světa, kde lze její negativní dopad na životní prostředí jen stěží měřit. To globální emisní skóre v náš celkový prospěch rozhodně neotáčí, spíš naopak. Geopolitická realita pak touto optikou není prostou příčinou, ale spíše okolností, jež umožní skrytým problémům vyplout na povrch v celé jejich komplexnosti.
Kde skutečně leží pravda o příčinách současné krize asi s jistotou určí až budoucnost. Úkolem logistických profesionálů je bez ohledu na použitý jazyk porozumět nezbytným souvislostem této krize, získat dokonalý přehled o jejích projevech a minimalizovat její negativní důsledky na běžné fungování společnosti. Úkol, abych tak řekl, zní jasně: za všech okolností vždy nalézt cesty, jak navzdory důsledkům krize v podobě narušení dodavatelských řetězců zajistit spolehlivé dodávky zboží a služeb jejich příjemcům a nepromarnit příležitost ponaučit se z chyb, kterých jsme se v minulosti dopustili. To jistě – jako dosud vždycky – zvládneme, jen začíná být víc než jasné, že ve společnosti, která si naše služby objednává, bude muset přece jenom dojít k celé řadě změn, aby soukolí řešení vedoucích k úspěchu tolik neskřípala…
Miroslav Rumler
