Právě po patnácti letech ale už v létě také automobilka Škoda Auto ukončí prodej svých vozů v Číně, která se původně měla stát jejím největším a nejrychleji rostoucím trhem na světě. Bylo to patnáct let hledání cesty k srdcím, ale hlavně ke vkusu čínského zákazníka, který dnes na revanš – a zdaleka nejen v případě škodovky – určuje i podobu a výbavu aut určených pro zákazníky v Evropě a v dalších koutech globálního západu. Jak jinak číst i čerstvou novinku české automobilky pro Evropu, kterou je ovládání modernizovaných modelů Enyaq a Elroq už jen jedním pedálem se dvěma nastavitelnými úrovněmi intenzity rekuperace, nový infotainment postavený na platformě Android, dokonalejší centrální obrazovka a širší nabídka obchodu s aplikacemi, kde najdete Spotify, YouTube nebo třeba zpravodajské appky…
Astronomické jaro, které nám letos Slunce na své cestě přes rovník z jižní polokoule na polokouli severní přineslo už 20. března, doprovodil meteorologický jev zvaný rozpad polárního víru. Ten nahnal do Evropy místo jarního slunce hlubokou tlakovou níži a propad teplot o celých patnáct stupňů, což nás podle dlouhodobých statistik vrací někam do poloviny února.
S logistikou, zejména s tou městskou, úzce souvisejí naděje, které do návratu dávno přežitých technologií vkládá magistrát našeho hlavního města. Z jeho rozhodnutí se v době rostoucí nabídky vozidel poháněných bateriemi a vodíkovými články, jejichž testování v reálném pražském provozu má ale doposud spíš jen marketingovou povahu, do ulic metropole po půlstoletí vracejí nevzhledné sloupy a troleje, pod nimiž na vybrané linky najíždějí trolejbusy nejrůznějších specifikací. Většina překotně budovaných tratí je koncipována jako parciální, tedy jako kombinace trolejového vedení a baterií, a proto délka samotného trolejového vedení nezbytně neodpovídá celkové délce linky. Takže zatímco aktuální délka trolejbusových linek v Praze je bezmála 20 kilometrů, délka trolejového vedení je, no zkuste hádat, těch dnes tolik skloňovaných patnáct kiláků.
Ta patnáctka je dneska prostě skoro za vším, tak mě napadlo, jestli pivo za patnáct nestojí třeba i za tím, jak se kolem páté hodiny odpolední každý všední den s železnou pravidelností plní pražské hospody a restaurace, do kterých si lidé cestou domů skočí na jedno. Tak ne. Pivo tam stojí plus minus sedm pětek. Takže myslím, že lákadlem není nakonec cena, ale touha lidí potkávat se s ostatními a uniknout ze spárů virtuální reality současného světa. Sedm pětek je za jedno pivo skoro dost, ale i tak jsem rád, že je svět u nás pořád ještě tak nějak v pořádku…
Miroslav Rumler
