No a protože Američani po svých britských dědech zdědili oblibu k principu „my house, my castle“, je z toho na poslední chvíli pozdvižení, které prý předznamenává, jak tato bašta Demokratické strany prý ilustruje budoucí přístup prezidentky.
Burák, stejně jako každá jiná veverka, přitom ekonomům poskytoval data o tom nejekonomičtějším myslitelném jednání: o rozhodování, jak investovat do úspor. Tak si na jeho památku u dnešní SníDaně řekněme, co jsme se zatím o spoření a investičním chování veverek dozvěděli, a co nám to říká o nás.
Spoření veverky má úplně stejný cíl, jako spoření člověka, minimálně od vzniku zemědělství před 10 tisíci lety, ale i déle. Umožnit nám rozprostřít naši spotřebu v čase, když zdroje jsou v čase koncentrovány. Prostě abychom my i veverka mohli přežít zimu. My pak navíc ještě abychom mohli žít i v důchodě, kdy už nebudeme s to základní potřeby vyrobit.
A veverky, stejně jako my, mají dva základní způsoby, jak si svoje semena, ořechy nebo žaludy uspořit na zimu. Buď dají vše do jedné velké skrýše, pak se tomu skutečně i u veverek říká centrální banka. Nebo své úspory rozesejou různě po trhu. Lidé tomu říkají diversifikace portfolia. Jak tomu říkají veverky nevíme, ale dělají úplně to samé.
Oba přístupy mají pro ně, stejně jako naše spoření, různé výhody a nevýhody. Výhodou centrální banky pro veverku je, že přesně ví, kde svoje úspory má. A může je mít i místně, nebo se k vhodnému místu aspoň přestěhovat, a snížit tak náklady dojíždění k bankomatu. Totiž žaludomatu.
Ale právě proto, že to je velké bohatství takto koncentrované na jednom místě, musí investovat do obrany svých úspor v takové centrální bance. Proti nám mají veverky nevýhodu, že nemají pojem práva. Žalud patří tomu, kdo si jej z centrální banky vyrve. Ne tomu, kdo si jej do ní vloží.
Takové investici do průběžné obrany centrální banky se racionální veverka může vyhnout tím, že svoje nakoupené žaludy či semena uloží po jednom různě po krajině. Diversifikuje na trhu. Ani konkurenční veverka, co si dost sama nenakoupila, podle zákona velkých čísel neobjeví všechny takové nechráněné skrýše. Veverka tak ušetří náklady na bránění, její úspory brání jednoduše matematika a její odnož statistika. Nákladem tohoto tržního řešení je pak informace. Veverka si musí pamatovat, kde co uložila. To je stejné jako u lidí. Centrální banku dokáže použít každý blb, zatímco na trhu zvítězí vždy ten s nejlepšími informacemi.
Výrobci jídla, tedy stromy, veverkám samozřejmě účtují nějakou cenu. Kdyby byla příliš nízká, veverky by všechno požraly a stromy by nezískaly od veverek službu rozsemenění. Tak se stromy brání zdražením svých semen. Tu tvrdou skořápkou, tu přimícháním nechutných taninů, tu zase snížením nabídky v některých letech, aby se veverky nepřemnožily.
Nu a zbývá jen určit, podle čeho si veverky volí svou strategii spoření, jestli centrální banku nebo tržní diversifikaci. Nemělo by nás překvapit, že i ony se samozřejmě rozhodují podle ceny. Když jsou v oblasti jehličnatých stromů, tak je výhodnější centrální banka. Semena jsou v šiškách, které jsou evoluční reakcí stromů na veverky. Déle vydrží bez zaklíčení a materiál vyloupaných šišek slouží chemicky jako dobrý konzervant.
Listnaté lesy spíše zvýhodňují tržní diversifikaci. Žaludy a spol. mohou začít klíčit – a pro veverku se znehodnotit – v řádu týdnů či měsíců. Podle podmínek uložení. Stát se to v centrální bance, veverka přijde o veškeré úspory a nedočká se jara. Na rozprostřeném trhu však – opět díky statistice – některá semena veverka po jednom uložila tak, aby nevzklíčila, než si danou úložku vybere. Bohužel, některé úložky jí ukradne jiná veverka.
A zjevně existují i národnostní rozdíly. Vědci vypozorovali, že si čínské veverky navzájem kradou více než v jiných částech zeměkoule se stejnými listnatými lesy. Míra krádeží mezi tamními veverkami dosahuje až – číslo pro dnešní den – 30 %. Informace o místě uložení žaludu je forma intelektuálního vlastnictví veverky. Takže jestli tuto čínskou strategii krádeže cizího know-how (tedy spíš know-where) tam veverky odkoukaly od lidí, o tom se výzkum nezmiňuje.
Takže se od veverek vlastně vůbec nelišíme. I my máme jenom dva způsoby úspor. Buď vše vložíme do banky, nebo diversifikujeme na trhu. Veverka Burák vlastně jako jediná našla třetí způsob, jak se zajistit. Našla si někoho, kdo ji ve slabém období bude živit. A to jsme od ní vlastně zkopírovali i my. Jenom živiteli neříkáme „Mark Longo a jeho farma“, nýbrž „stát a jeho rozpočet“. Je tak krutou ironií osudu, že to byl zrovna stát, co Buráka zabil.
Státní rozpočet nás vždy na něco naláká.
Závislostí nás však zabije. Jak Buráka.
Hezký den.
Petr Bartoň
