Za zmínku jistě stojí deklarovaná ochota společnosti upustit od ostrakizace vojenského průmyslu a začít jako klíčovou prioritu chápat obranu našich hodnot, ke které nezbytně budeme potřebovat nové, moderní a technicky vyspělé systémy vlastní výroby. To předpokládá posílení stávajících a vznik zcela nových výrobních, ale také výzkumných a vývojových kapacit. Za významnou lze označit i ochotu Evropské komise zahájit strategické rozhovory o budoucnosti automobilového průmyslu, kterému se v důsledku nezvládnuté transformace v poslední době příliš nedaří. Velkým tématem, jehož skutečný rozsah lze zatím jen stěží docenit, je krize evropského chemického průmyslu způsobená růstem výrobních nákladů v důsledku tlaku na přechod směrem k obnovitelným zdrojům i růstem cen zdrojů fosilních. Pokud by totiž zejména laciná hnojiva z Ruska a asijských zemí vytlačila z trhu tradiční evropské výrobce, jedním z důsledků bude i dramatický pokles přeprav realizovaných evropskými železnicemi a narušení už tak křehké konkurenceschopnosti multimodálních přepravních systémů. A samozřejmě propouštění desetitisíců zaměstnanců z chemické výroby a oborů s ní souvisejících.
Jako Evropané jsme dnes rozmrzelí nad tím, že tak nějak najednou nehrajeme právě první housle v globálním orchestru, nebo chcete-li metaforu se sportovní tématikou, vypadli jsme ze základní sestavy prémiového klubu. Většina z nás se domnívá, že naši sportovní agenti, kterým jsme bezmezně věřili, zaspali ve vyjednávání s naším klubem. Zásadní otázkou ale je to, zda bychom vinou neschopných nebo jen hajdaláckých agentů ze sestavy vypadli i v případě, že bychom byli bývali byli v dané chvíli v dokonalé fyzické kondici a na vrcholu svých psychických a technických sil. Takže pokud jsme se ocitli na pomyslné farmě, jedinou naší šancí na návrat zpátky je nečekat na zázrak, přestat ronit slzy, mobilizovat všechny dostupné síly a začít tvrdě pracovat na své vlastní kondici v duchu motivu známě skladby s názvem Když nemůžeš, tak přidej víc …..
Miroslav Rumler









