Chronická neprůjezdnost měst je věcí, kterou jsme si zvykli vnímat jako problém těchto měst samotných, jejich obyvatel, firem v nich sídlících a institucí, které k nim patří. Jsou to komunální politici a úředníci, kteří nás dlouhá léta stále dokola ujišťují, že znají recepty, jak městům navrátit nezbytnou obslužnost a tranzitujícím nabídnout dostatečně kapacitní obchvaty. Mnohdy spíš na základě nedostatečně podložené intuice namísto odborných studií a analýz experimentují se zavedením nejrůznějších chytrých opatření v podobě sofistikovaných kamerových systémů a čidel, vyhrazených pruhů, více či méně nefunkčních pravidel pro udržitelné zásobování a parkování, souběh pěší, automobilové, tramvajové, autobusové, cyklo a elektro koloběžkové dopravy. Inspirace lépe fungujícími modely mnohdy selhává z důvodu výběru nesprávných příkladů, resp. řešení s nízkou mírou relevance pro naše prostředí. Jak jinak vysvětlit skutečnost, že i desítky let chystané obchvaty měst už od samotného počátku nenabízejí dostatečnou kapacitu pro provoz stávající, o tom budoucím ani nemluvě. Podobné otázky ale vyvolává i zjištění, že počet vozidel taxi v tradiční a virtuální podobě, společně však určených téměř výhradně pro individuální dopravu, se jen v Praze za posledních patnáct let zosminásobil. Politici a úředníci, kteří ještě před několika lety stáli za snižováním mnohých regulací dnes naopak hlasitě volají po jejich reinkarnaci, ať už jde o zmíněné taxíky, nebo třeba elektrické koloběžky. Ty postupně svou všudypřítomností mnohdy až výrazně přesáhly hranice těch nejkatastrofičtějších scénářů jejich původních odpůrců.
Kongesce měst svým rozsahem a faktickým dopadem již dávno přesáhly hranice měst samotných. Omezují mobilitu sousedních území, ale i těch, kdo jen projíždějí a rádi by přeplněná města objeli, jen tak nějak nemají kudy. Na druhé straně se ale města bez aut, která by zajistila základní obslužnost rezidentů, firem, restaurací, úřadů, škol, nemocnic a celé řady dalších součástí moderní společnosti, vylidňují stejně rychle, jako ta dopravou zahlcená. Jde o velmi komplexní systémy, které už nejspíš nelze spravovat s využitím pouhé intuice, tu motivovanou politickými ambicemi nevyjímaje. Shodujeme-li se postupně na tom, že rozsáhlým celospolečenským změnám, s výjimkou těch spadajících do kategorie sociálního inženýrství, musí předcházet zodpovědný výzkum včetně modelování všech možných alternativních scénářů vývoje, není důvod podobný přístup nezvolit i pro plánování rozvoje měst včetně příslušné městské logistiky. Kdo je připraven, není zaskočen. A dnešní technologie, zejména pak dostupné prvky umělé inteligence, umožňují vytvářet velmi věrné modely a třeba i digitální dvojčata nejen zbožových toků ve skladu. Nic není dokonalé, ale téměř jakýkoliv z dostupných nástrojů ve své dokonalosti předčí nekompetentního politika…
Miroslav Rumler
