Není mým cílem na tomto místě hodnotit, zda a do jaké míry případně platí známé Hrabalovo rčení o skvrnách, které nelze vyčistit bez porušení podstaty látky. Jen těžko si lze ale představit moderní společnost závislou pouze na nestabilních energetických zdrojích, bez schopnosti z lokálních surovin vyrobit vlastní hardware, vyprodukovat alespoň kritické množství potravin a pro své občany postavit nové domy, kulturní centra, ale také silnice a železniční tratě. Nebo v případě nouze z míst či na místa, která se ocitnou bez spojení prostřednictvím standardní infrastruktury, za všech okolností přepravit lidi, potraviny, ale také například strategické suroviny.
Stejnou logikou lze jen stěží očekávat, že logistiku, která se do současné podoby utvářela desítky, ale de facto vlastně spíš stovky let, během několika málo roků zcela zbavíme její uhlíkové stopy, aniž bychom ji připravili o to nejcennější, tedy o její flexibilitu, globální kompatibilitu, vysokou míru efektivity, finanční dostupnost a schopnost účinně odolávat jakýmkoliv vnitřním i vnějším hrozbám.
Tak, jak obtíže s cenou a dostupností dostatečného množství energie vedou i největší tahouny zelené transformace, jakými jsou Belgie, Holandsko, nebo Švédsko zpátky k rozvoji jádra, měly by i mimořádné události typu velmocenského kočkování v oblasti Hormuzského průlivu akcentovat nutnost zachování pružnosti při hledání alternativních řešení.
Jakkoliv jsou pro většinu z nás radikální geopolitické otřesy stále ještě faktorem poměrně novým, ani zdaleka už dnes nepředstavují pouhá lokální rizika. Postihují donedávna velmi stabilní trhy a nutí nás doslova ze dne na den modifikovat celé dodavatelské řetězce v jejich nekonečné délce. O to více se dnes zdá být naivní původní představa, že si infrastrukturu na předem precizně připravených trasách snadno ochočíme a věci že se budou vyvíjet podle dlouhodobě dobře předvídatelných scénářů. Realita nemůže být vzdálenější plánům, které před necelými dvaceti lety zažehly motory transformace světového hospodářství. Jako bychom i v tomto případě podcenili starou známou pravdu, totiž že Murphy nikdy nespí. Jedno z jeho klíčových pravidel přece říká, že „Zkušenost je věc, kterou získáš až potom, cos ji potřeboval.“
Zkušenosti, které v rychlém sledu získáváme minimálně od vypuknutí koronavirové pandemie v roce 2020, jasně dokládají, že podmínkou nutnou pro další rozvoj společnosti je schopnost rychle reagovat na stále častější změny – kreativním trasováním zbožových toků, využitím alternativních dopravních modů, nebo třeba zrychlením tempa digitalizace dat provázejících fyzické zboží. Ve hře jsou pozemní alternativy pro přesun klíčových komodit z námořní na pozemní dopravu, přesun výrobních kapacit z rizikových oblastí do těch bezpečnějších, mnohdy však s málo rozvinutou infrastrukturou. Všude tam bude klíčové využít ověřenou techniku, existující infrastrukturu a zkušenosti, které máme k dispozici.
Věřím, že zkušenosti generované z reality překotně se měnícího světa kolem nás by měly být tím jediným bezpečným základem pro hledání nových postupů, technologií a inovativních přístupů, protože obráceně tahle rovnice nejspíš ani při nejlepší vůli fungovat nebude…
Miroslav Rumler







