A nejen že nemusí, v tomto století nastala jarní rovnodennost 21. března naposledy v roce 2011 a znovu se tak stane zase až v roce 2102. No a když k téhle informaci přidáte ještě úvahu o smysluplnosti každoroční fluktuace několika miliard lidí mezi zimním, tedy tzv. standardním časem, jenž je souměrný ke světlu i ke tmě, a časem letním, máte zaděláno na slušnou deziluzi.
Není mojí ambicí rozebírat podstatu výše uvedeného a nechci toto téma ani dále nastavovat o polemiku nad tím, proč je příchod jara letošního odlišný od toho, které přišlo vloni nebo před třemi dekádami a nakolik v tom máme prsty my lidé. Jistou paralelu si ale troufám vidět v tom, jak rozporuplný je nástup letošního jara co do teplot, srážek i slunečního svitu na straně jedné, a v jakých sinusoidách se pohybují informace o klíčových událostech měnících svět kolem nás takový, na jaký jsme byli zvyklí.
Extrémně vysoké teploty doprovázené ještě před pár dny celodenním slunečním svitem vzbuzovaly obavy, že se příroda příliš brzy probudí a úrodu pak stihnou zničit přízemní mrazíky. Následné vydatné deště leckoho naplnily obavami o majetek, který stál v cestě valící se vodě. Podobně nás totiž zaskočí třeba to, že co mezi tradičně spřátelenými národy platilo ještě včera, neplatí dnes, ale zítra už zase možná bude v kurzu. Porovnávání každého jednotlivého dne s tím bezprostředně předchozím může být alarmující a většině z nás přináší tak maximálně frustraci. Podobně jako každé jaro ale nakonec optikou zprůměrování naměřených veličin vyjde i to letošní v krajním případě jako mírně pod– či nadprůměrné. Věřím proto, že i pohledu na společenské události nakonec prospěje nezbytný časový odstup…
Miroslav Rumler
