Dodnes velmi rád spolupracuji s lidmi, kteří mají podobnou průpravu. Poznáte je většinou velmi brzy. Jsou zpravidla vstřícní, konstruktivní, flexibilní a z drobného neúspěchu nedělají velkou vědu. Je-li to potřeba, jsou ochotni investovat spoustu vlastního času a úsilí, padají a vstávají, ale nevzdávají se. Navíc mají ve velké většině případů, které znám, velmi vyvinutý smysl pro fair play. Umějí i prohrát a nemstí se za to. Stále častěji v poslední době myslím na to, jak by bylo skvělé, kdyby dráha vrcholového sportovce byla kvalifikačním kritériem každého jednotlivého politika. To ale, bohužel, asi neklapne.
I tak si myslím, že jistou dávku spravedlnosti jako společnost přece jenom vyžadujeme. Je jen problém shodnout se na tom, co přesně tou spravedlností myslíme. Pro jedny je kryt na mobil z AliExpressu za čtyři pětky včetně bezplatné dopravy důkazem o dokonalém fungování neviditelné ruky trhu, pro jiné spíš hrozbou konkurenceschopnosti našich obchodníků. A protože těch druhých je už konečně celkově o poznání víc, jsou bezcelní dovozy bezmála šesti miliard balíčků s „drobnou korespondencí“, jejíž statut zejména čínské e-shopy rok od roku stále masivněji zneužívají, od včerejška minulostí. Nemyslím, že by jako mávnutím proutku kvůli nějakým sedmdesáti korunám za zásilku začaly z našich ulic, návsí a náměstí houfně mizet dále již nepotřebné výdejní boxy. Dá to ale snad větší šanci místním výrobcům a obchodníkům, kteří sice také často dovážejí ze vzdálených trhů, ale ze zboží pro své zákazníky řádně platí clo. A co si budeme povídat, bez cla a daní se moderní stát a jeho občané neobejdou. Tady ani nikde jinde.
Jako by postupně ubývalo příkladů dobré praxe, které bychom chtěli odjinud transponovat k nám. Snad je to tím, že máme jako Evropané v posledních letech pocit, že jsme to naopak my, kdo má ostatním co nabídnout a mnozí jiní by od nás mohli v zájmu lepší společné budoucnosti opisovat. Nezdá se ale, že by ti ostatní právě tuhle myšlenku nadšeně sdíleli a v mnohém postupně přijímají opatření, která vycházejí z logiky zcela odlišné. Aktuálně tak například americká vláda zakázala čínská auta a to tak, že tamní ministerstvo obchodu neudělilo výjimku ze zákona o propojených vozidlech už ani poslední z čínských značek na trhu, společnosti Polestar. Ta navzdory vysokým nárokům na bezpečnost či emise, ale také mimo jiné stoprocentnímu clu na čínské elektromobily a téměř třicetiprocentnímu clu na ostatní čínské vozy stále ještě své štěstí v USA pokoušela. Zákon zakazuje dovoz a prodej jakýchkoli vozidel, která využívají softwarové nebo hardwarové systémy vyvinuté, navržené nebo dodané subjekty z tzv. nepřátelských zemí, za které administrativa USA považuje především Čínu a Rusko. To do nemalých potíží dostalo mj. i automobilky s vazbami na Čínu, jakými jsou Mercedes-Benz, Lincoln nebo Buick. I ty tak musely požádat o speciální autorizaci a dokázat, že jejich software je na Číně zcela nezávislý.
To mě přivádí k zamyšlení nad tím, jak by vypadaly výsledky sportovního týmu, řekněme třeba toho hokejového, kdyby své chyby, jež jsou zjevnou příčinou jedné prohry za druhou, analyzovali a výsledky tak získané do účinnějšího herního systému schopného generovat nová vítězství aplikovali jen tak rychle, jak to dělají naši současní politici…
Miroslav Rumler
