Hledá se táta…

27.02.2025 | Pod lupou

Vypadá to jako ošklivá noční můra. Sen, jenž jako by vás přenesl hluboko do vašeho dětství. Něco hrozně chcete udělat, ale sami to nezvládnete a táta, který se vám ve vaší adolescentní pýše zdál být už nějakou dobu tím nejzbytečnějším člověkem na světě, není k nalezení. Přitom není pochyb, že ten by si s tím jistě nějak poradil. K tomu všemu na pozadí slyšíte, jak se vám ostatní smějí, že od vás stejně nikdy žádné zázraky nečekali a když bez vás odcházejí společně za zábavou, procedí mezi zuby něco v tom smyslu, že na to míchat se mezi velké máte ještě dost času …

Dlouhá léta se zdálo, že Evropané už jsou zcela dospělí. Se vším si vědí rady a když dojde na nějaký ten problém, podrobí ho diskuzi a společně ho pak i za cenu celé řady kompromisů vyřeší. Víc než na schopnost krizového leadershipu se tak v poslední době dbalo na ochotu reflektovat širokou paletu požadavků společnosti, módních trendů a tužeb nejrůznějších zájmových skupin. Z hrozeb, kterým jsme dřív byli připraveni čelit, se staly výzvy, a těm je naopak potřeba jít naproti.

Svět kolem nás se ale v důsledku souběhu hned několika vnějších faktorů velmi rychle změnil. Hledání konsenzu, který jsme dlouho považovali za to nejlepší, jako by nás najednou paralyzovalo. Vítězí rychlost rozhodování a schopnost vést ostatní. Připravenost inspirovat a motivovat. Hledá se autorita, se kterou bychom se dokázali identifikovat, která by měla plnohodnotný mandát tlumočit naše přání a požadavky ostatním autoritám. Hledá se táta. Volají po něm zaměstnanci velkých firem, národy a vlastně celá Evropa.

Problém způsobený faktickou neexistencí respektovaných autorit v Evropě cítíme nejen v politice, ale v zásadě i v celé ekonomice a v jejích dílčích segmentech. Chybí nám při vyjednávání mocností o novém uspořádání světa, chybí nám v boji za udržení konkurenceschopnosti evropské ekonomiky, chybí nám v řešení těch nejpalčivějších problémů, jako je naše vlastní bezpečnost. Z historického pohledu nejde o nic nového. Takových okamžiků v historii bylo již mnoho. Nějaký ten taťka se ale nakonec vždycky našel. Jen málo z nich se však povedlo. Pokud bych měl hledat pověstný oslí můstek, který by nás vrátil na samotný začátek této statě, tedy k dětským nočním můrám, nabízí se pohádka o vlkovi předstírajícím před kůzlátky hlasem neumělým, že je jejich maminkou. A jestli si vzpomenete, vlk jim toho tehdy ve snaze zalíbit se nasliboval opravdu hodně…

Miroslav Rumler

Jak si jednou zvykneš…

Zvyk je železná košile, říká známé české přísloví. Je to narážka na jednu ze základních lidských vlastností, totiž na naši rezistenci ke změnám, k tomu, že máme tendenci preferovat mnohdy nedokonalou, zato zažitou praxi, než abychom zariskovali a přijali nové, nezřídka lepší řešení. A co že mě k téhle úvaze přivedlo? Bylo to nedávné výročí první poštovní známky, která přinesla revoluční obrat v pohledu lidské společnosti na doručování zásilek, resp. na formu placení za její doručení. Dostala název Penny Black, tedy černá jednopencovka, a jako první poštovní známka světa byla vydaná ve Velké Británii 1. května 1840. Známka zobrazuje – jak jinak – profil královny Viktorie, má hodnotu jedné pence a byla součástí reformy poštovnictví. Celkem bylo tenkrát vytištěno přes 68 milionů kusů. A zatímco do té doby bylo zvykem, že poštovné platí příjemce proti doručení zásilky, poštovní známka umožnila doručení zásilky vyplatit straně odesilatele předem, totiž v okamžiku jejího předání britské poště.

Jo, první máj…

Zítra je pro většinu z nás volný jinak všední pracovní den, a navíc není vyloučené, že ty šťastnější dokonce i ku lásce pozve hlas hrdliččin. Mnozí z těch, kteří stále ještě mají důvěru v moderní meteorologické modely řízené datovou analýzou umělé inteligence, nabízí prodloužený víkend vítanou příležitost naplánovat výlet na chatu, projížďku na kole, nebo na motorce a užít si to, co lze bezpochyby považovat za začínající jaro. Okrasné zahrady a parky začínají hýřit barvami, rekreační oblasti a zahrádkářské kolonie prožívají návrat svých nedočkavých uživatelů a vozovky se plní svátečními řidiči, cyklistickými pelotony i osamělými a za šera jen sporadicky osvětlenými jezdci.

Každý den (ne)může být posvícení…

Slavíme rádi. Na rozdíl od většiny jiných národů máme vedle narozenin i svátky neboli jmeniny. A snad i proto, že neustále přibývá jmen, která už se do tzv. občanského kalendáře ani za cenu dalších duplicit nevejdou, vedle narozenin, jmenin a křesťanských svátků rok za rokem přibývají stále další a další dny sváteční a významné, a to zejména z pohledu našich tradic a národní identity. Nově ukotvené svátky nejenže ty dosavadní nenahrazují, ale vrství je na sebe. Řekněme například, že jste se narodil 16. března a rodiče vám dali jméno Herbert. Pak slavíte narozeniny a svátek současně, navíc ale svátek slavíte společně s Elenou, na kterou už samostatný svátek nezbyl. Tentýž den je ale současně svátkem všech příznivců roztomilých asijských medvídků, kteří mají svůj mezinárodní Den pand (World Panda Day). Ani to ale nestačí, protože v kontextu škol a vzdělávání je tento den navíc spojován s oslavou matematiky, především pak čísla π. To mi, podobně jako většina ostatních matematických konstant, k srdci nepřirostlo natolik, abych jeho mezinárodní svátek přijal za vlastní, nicméně mnozí možná nepohrdnou a číši na jeho počest každoročně slavnostně pozdvihnou. Tak jako tak, důvodů je víc než dost.

Přehled ochrany osobních údajů

Tyto webové stránky používají soubory cookies, abychom vám mohli poskytnout co nejlepší uživatelský zážitek. Informace o souborech cookie se ukládají ve vašem prohlížeči a plní funkce, jako je rozpoznání, když se na naše webové stránky vrátíte, a pomáhají našemu týmu pochopit, které části webových stránek považujete za nejzajímavější a nejužitečnější.