Dlouhá léta se zdálo, že Evropané už jsou zcela dospělí. Se vším si vědí rady a když dojde na nějaký ten problém, podrobí ho diskuzi a společně ho pak i za cenu celé řady kompromisů vyřeší. Víc než na schopnost krizového leadershipu se tak v poslední době dbalo na ochotu reflektovat širokou paletu požadavků společnosti, módních trendů a tužeb nejrůznějších zájmových skupin. Z hrozeb, kterým jsme dřív byli připraveni čelit, se staly výzvy, a těm je naopak potřeba jít naproti.
Svět kolem nás se ale v důsledku souběhu hned několika vnějších faktorů velmi rychle změnil. Hledání konsenzu, který jsme dlouho považovali za to nejlepší, jako by nás najednou paralyzovalo. Vítězí rychlost rozhodování a schopnost vést ostatní. Připravenost inspirovat a motivovat. Hledá se autorita, se kterou bychom se dokázali identifikovat, která by měla plnohodnotný mandát tlumočit naše přání a požadavky ostatním autoritám. Hledá se táta. Volají po něm zaměstnanci velkých firem, národy a vlastně celá Evropa.
Problém způsobený faktickou neexistencí respektovaných autorit v Evropě cítíme nejen v politice, ale v zásadě i v celé ekonomice a v jejích dílčích segmentech. Chybí nám při vyjednávání mocností o novém uspořádání světa, chybí nám v boji za udržení konkurenceschopnosti evropské ekonomiky, chybí nám v řešení těch nejpalčivějších problémů, jako je naše vlastní bezpečnost. Z historického pohledu nejde o nic nového. Takových okamžiků v historii bylo již mnoho. Nějaký ten taťka se ale nakonec vždycky našel. Jen málo z nich se však povedlo. Pokud bych měl hledat pověstný oslí můstek, který by nás vrátil na samotný začátek této statě, tedy k dětským nočním můrám, nabízí se pohádka o vlkovi předstírajícím před kůzlátky hlasem neumělým, že je jejich maminkou. A jestli si vzpomenete, vlk jim toho tehdy ve snaze zalíbit se nasliboval opravdu hodně…
Miroslav Rumler
