Všechno (není) pro všechny…

27.11.2025 | Pod lupou

Bednárik na dopravu, Macinka do Černínského paláce, Turek na životní prostředí a Babiš zřejmě do Strakovky… To všechno samozřejmě jsou témata, která dění uplynulých dní nejenže ovlivňují, ale každé z nich má potenciál samostatného, mnohdy navíc velmi výživného pojednání. Já se ale i tentokrát pokusím na žhavou půdu politického kolbiště nevstoupit. To mi usnadňuje existence hned několika dalších aktuálních témat se slibnou perspektivou. A dost možná i s větší relevancí pro obor logistiky.

Zdá se totiž, že postupně přibývají stále další důkazy o tom, že planeta Země, resp. minimálně ta nejatraktivnější místa na ni, nejsou schopna či ochotna být za stejně výhodných podmínek otevřená každému, kdo se je rozhodne navštívit. Mám na mysli skutečně horkou novinku v podobě odlišného zpoplatnění vstupu do národních parků v USA (mnozí z nás nicméně ještě pamatují rozdílné vstupné pro cizince na hrady a zámky v naší zemi v devadesátkách), ale také stále viditelnější projevy odporu obyvatel Benátek, Barcelony či turisty sužovaných španělských ostrovů proti rostoucímu segmentu Airbnb a s ním sezónních rekreantů. V našich podmínkách, samozřejmě z celé řady důvodů objektivních i subjektivních, začíná situace přerůstat přes hlavu místním hned v několika tradičních turistických destinacích, ale také v městech jako je Praha, Brno, nebo třeba Český Krumlov. Zatímco prvně jmenované město začíná paralelně se snahami o regulaci šedé ekonomiky spojené s turismem zvažovat pro vjezd a parkování tranzitujících vozidel opatření ne nepodobné tomu, jež zvolily Spojené státy pro vstup do svých národních parků, to druhé již delší dobu úspěšně experimentuje se zónami zcela nepřístupnými pro vozidla těch, kdo v dané oblasti nebydlí či nepodnikají. V Praze pak, jak je v kraji zvykem, situaci dále komplikují drobné schválnosti města vůči městským částem a městských částí mezi sebou navzájem.

Centra měst přeplněná vozidly beznadějně sevřenými v nehybných kolonách, ale podobně i pěší zóny a chodníky přeplněné turisty, dnes především z exotických zemí, snižují dramaticky kvalitu života místních a komplikují logistiku zásobování domácností i stále vzácnějších provozoven klíčových podniků. A je to právě logistika, která jako pomyslná červená nit propojuje celou společnost i jednotlivé díly těchto statí, jejíž spolehlivost je rostoucím zahlcením měst ohrožena. S menší spolehlivostí naopak nepřímo úměrně poroste i její cena a vedlejší vlivy na okolní prostředí. S tím nenadělá nic ani elektromobilita, ani sebedůslednější optimalizace. Společnost tak nejspíš neodvratně spěje k bodu, kdy si bude muset připustit, že nezbytně neplatí, že vše je určeno všem, a to za stejných nebo srovnatelných podmínek…

Miroslav Rumler

Jak si jednou zvykneš…

Zvyk je železná košile, říká známé české přísloví. Je to narážka na jednu ze základních lidských vlastností, totiž na naši rezistenci ke změnám, k tomu, že máme tendenci preferovat mnohdy nedokonalou, zato zažitou praxi, než abychom zariskovali a přijali nové, nezřídka lepší řešení. A co že mě k téhle úvaze přivedlo? Bylo to nedávné výročí první poštovní známky, která přinesla revoluční obrat v pohledu lidské společnosti na doručování zásilek, resp. na formu placení za její doručení. Dostala název Penny Black, tedy černá jednopencovka, a jako první poštovní známka světa byla vydaná ve Velké Británii 1. května 1840. Známka zobrazuje – jak jinak – profil královny Viktorie, má hodnotu jedné pence a byla součástí reformy poštovnictví. Celkem bylo tenkrát vytištěno přes 68 milionů kusů. A zatímco do té doby bylo zvykem, že poštovné platí příjemce proti doručení zásilky, poštovní známka umožnila doručení zásilky vyplatit straně odesilatele předem, totiž v okamžiku jejího předání britské poště.

Jo, první máj…

Zítra je pro většinu z nás volný jinak všední pracovní den, a navíc není vyloučené, že ty šťastnější dokonce i ku lásce pozve hlas hrdliččin. Mnozí z těch, kteří stále ještě mají důvěru v moderní meteorologické modely řízené datovou analýzou umělé inteligence, nabízí prodloužený víkend vítanou příležitost naplánovat výlet na chatu, projížďku na kole, nebo na motorce a užít si to, co lze bezpochyby považovat za začínající jaro. Okrasné zahrady a parky začínají hýřit barvami, rekreační oblasti a zahrádkářské kolonie prožívají návrat svých nedočkavých uživatelů a vozovky se plní svátečními řidiči, cyklistickými pelotony i osamělými a za šera jen sporadicky osvětlenými jezdci.

Každý den (ne)může být posvícení…

Slavíme rádi. Na rozdíl od většiny jiných národů máme vedle narozenin i svátky neboli jmeniny. A snad i proto, že neustále přibývá jmen, která už se do tzv. občanského kalendáře ani za cenu dalších duplicit nevejdou, vedle narozenin, jmenin a křesťanských svátků rok za rokem přibývají stále další a další dny sváteční a významné, a to zejména z pohledu našich tradic a národní identity. Nově ukotvené svátky nejenže ty dosavadní nenahrazují, ale vrství je na sebe. Řekněme například, že jste se narodil 16. března a rodiče vám dali jméno Herbert. Pak slavíte narozeniny a svátek současně, navíc ale svátek slavíte společně s Elenou, na kterou už samostatný svátek nezbyl. Tentýž den je ale současně svátkem všech příznivců roztomilých asijských medvídků, kteří mají svůj mezinárodní Den pand (World Panda Day). Ani to ale nestačí, protože v kontextu škol a vzdělávání je tento den navíc spojován s oslavou matematiky, především pak čísla π. To mi, podobně jako většina ostatních matematických konstant, k srdci nepřirostlo natolik, abych jeho mezinárodní svátek přijal za vlastní, nicméně mnozí možná nepohrdnou a číši na jeho počest každoročně slavnostně pozdvihnou. Tak jako tak, důvodů je víc než dost.

Přehled ochrany osobních údajů

Tyto webové stránky používají soubory cookies, abychom vám mohli poskytnout co nejlepší uživatelský zážitek. Informace o souborech cookie se ukládají ve vašem prohlížeči a plní funkce, jako je rozpoznání, když se na naše webové stránky vrátíte, a pomáhají našemu týmu pochopit, které části webových stránek považujete za nejzajímavější a nejužitečnější.