Zdá se totiž, že postupně přibývají stále další důkazy o tom, že planeta Země, resp. minimálně ta nejatraktivnější místa na ni, nejsou schopna či ochotna být za stejně výhodných podmínek otevřená každému, kdo se je rozhodne navštívit. Mám na mysli skutečně horkou novinku v podobě odlišného zpoplatnění vstupu do národních parků v USA (mnozí z nás nicméně ještě pamatují rozdílné vstupné pro cizince na hrady a zámky v naší zemi v devadesátkách), ale také stále viditelnější projevy odporu obyvatel Benátek, Barcelony či turisty sužovaných španělských ostrovů proti rostoucímu segmentu Airbnb a s ním sezónních rekreantů. V našich podmínkách, samozřejmě z celé řady důvodů objektivních i subjektivních, začíná situace přerůstat přes hlavu místním hned v několika tradičních turistických destinacích, ale také v městech jako je Praha, Brno, nebo třeba Český Krumlov. Zatímco prvně jmenované město začíná paralelně se snahami o regulaci šedé ekonomiky spojené s turismem zvažovat pro vjezd a parkování tranzitujících vozidel opatření ne nepodobné tomu, jež zvolily Spojené státy pro vstup do svých národních parků, to druhé již delší dobu úspěšně experimentuje se zónami zcela nepřístupnými pro vozidla těch, kdo v dané oblasti nebydlí či nepodnikají. V Praze pak, jak je v kraji zvykem, situaci dále komplikují drobné schválnosti města vůči městským částem a městských částí mezi sebou navzájem.
Centra měst přeplněná vozidly beznadějně sevřenými v nehybných kolonách, ale podobně i pěší zóny a chodníky přeplněné turisty, dnes především z exotických zemí, snižují dramaticky kvalitu života místních a komplikují logistiku zásobování domácností i stále vzácnějších provozoven klíčových podniků. A je to právě logistika, která jako pomyslná červená nit propojuje celou společnost i jednotlivé díly těchto statí, jejíž spolehlivost je rostoucím zahlcením měst ohrožena. S menší spolehlivostí naopak nepřímo úměrně poroste i její cena a vedlejší vlivy na okolní prostředí. S tím nenadělá nic ani elektromobilita, ani sebedůslednější optimalizace. Společnost tak nejspíš neodvratně spěje k bodu, kdy si bude muset připustit, že nezbytně neplatí, že vše je určeno všem, a to za stejných nebo srovnatelných podmínek…
Miroslav Rumler
