O kyberbezpečnosti byla řeč minule, a jakkoli jde o téma ve své podstatě neohraničené a až obludně košaté, vývoj posledních dnů jasně ukázal, že ani zdaleka není z pohledu rizik pro moderní společnost žádným solitérem. Do obrovských potíží, jež podle vyjádření důvěryhodných zdrojů nezpůsobilo napadení žádnou třetí stranou, se dostal Cloudflare – klíčový hráč v oblasti internetové infrastruktury, zajišťující ochranu před distribuovanými útoky. Cloudflare přitom hraje v rámci IT infrastruktury zcela zásadní roli, spoléhá na něj bezmála celá pětina globálního internetu. Jde po kolapsu Amazon Web Services z minulého měsíce, následovaném výpadkem cloudu Azure a služeb 365 společnosti Microsoft, o další připomínku toho, jak vysoce je zranitelná IT infrastruktura moderního světa, k níž již nemáme adekvátní alternativu.
Výpadek, u kterého pro tentokrát zjevně neasistoval žádný vnější nepřítel, velmi úspěšně paralyzoval zpravodajské weby, platební systémy, stránky s veřejnými informacemi a mnoho dalších klíčových služeb po celém světě, včetně těch v Česku. Pokud by ale incident podobného rozsahu byl vyvolán úmyslně, způsobil by nejspíš fatální kolaps komunikace s veřejností a zhroucení značného množství základních služeb. To se ale naštěstí prozatím (snad) nestalo. Jako bonus k našemu vlastnímu selhání ale na území sousedního Polska svou stopu při útoku na civilní železniční infrastrukturu předevčírem přece jen vnější nepřítel zanechal. Otázkou tak v nejbližších týdnech a měsících bude to, jak vysoko necháme vystoupat pomyslný práh bolestivosti předtím, než začneme ohrožení vnitřní, totiž ta, která si více či méně vědomě způsobujeme sami svým technologickým furiantstvím, i ta přicházející k nám z okolního světa brát smrtelně vážně.
Ochota kousnout se do rtů a práh naší vlastní bolestivosti dlouhodobě posouvat směrem nahoru totiž ani v nejmenším nesvědčí o naší odolnosti, spíše o netečnosti, lenosti či neochotě nežádoucí vývoj aktivně ovlivnit. Odstrašujícím příkladem nám budiž současná politika, u níž jsme vlastním nezájmem o dění kolem nás příliš snadno rezignovali na základní morální principy, jsme ochotni přijímat lež místo pravdy, aroganci místo diplomacie, realizaci vlastních cílů namísto služby občanům. Z letité letargie se probouzíme do situace, kdy lidé s pochybnou minulostí a nepřijatelnou současností stojí nebo chtějí stát v čele našich zemí, a výjimkou v tom nejsou ani tradiční světové demokracie. Zčistajasna nám vládnou lidé, kteří jsou připraveni své voliče přesvědčit o tom, že nikdo není schopen dát jim tolik, kolik oni jim mohou obratem ruky slíbit. Nereflektovali jsme na varovné signály v době, kdy bylo ještě jednoduché zjednat nápravu.
Když už jsme se takových chyb dopustili, je třeba hledat cestu k jejich nápravě. Hlavně by bylo fajn se z vlastních chyb poučit a neopakovat je stále dál a dál. Minimálně ne v oblasti ochrany našeho způsobu života. Tam by byla cesta zpátky obzvláště komplikovaná…
Miroslav Rumler
