Kde je vůle …

27.09.2023 | Pod lupou

Jednou z ikon filmové tvorby prvního desetiletí jedenadvacátého století byl kreslený snímek Cars, neboli Auta. Byl určen dětem, ale milovali ho – a mnohdy dodnes milují – i generace jejich rodičů. Tvůrci v Pixaru vdechli v cartoonu obyčejným starým vozům, žijícím v kdysi rušném, dnes ale díky dálničnímu obchvatu moderní civilizací dávno zapomenutém městečku, život a nezaměnitelný charakter.

Svým chováním v nás tak věci, které se staly nedílnou součástí našeho každodenního života, najednou dokáží vzbuzovat emoce. Jedni svou naivitou, dobrosrdečností, a balancováním na okraji společnosti, druzí naopak arogancí, nabubřelostí a ničím nepodloženou sebejistotou dohánějí citlivější diváky až k slzám. To bylo.

Od té doby uběhlo téměř dvacet let a na Kardanovou Lhotu si dnes při pohledu na staré hračky vzpomenou nejen ti, kterým byl tehdy film Cars určen. My, kteří se pohybujeme v logistice, nebo přímo v sektoru automotive, ale vlastně kdekoliv, jako bychom prožívali jistou formu déjà vu: auta už zase bojují o své místo na slunci, o důstojnost a uznání svého významu pro zachování mobility nejen už tak nedostatkové pracovní síly, ale lidí vůbec.

Rozdíl je ovšem v tom, že zatímco Pixar nechal za svou budoucnost bojovat staré ojetiny, dnes jde daleko víc o auta zbrusu nová, splňující nejpřísnější emisní normy. Za McQueena jako by alternoval Vodíkáč, za Buráka Céengáč, v roli svůdné Sally je dnes plně elektrická Energitka a podezřívavého Fillmora logicky nahradil Synťák.

Každý, koho se modernizovaná verze populárního filmu týká, má své favority, kterým fandí. Fan club Energitky pořádá veletrhy elektromobility, na Vysočině (a zdaleka nejen tam) vznikla vlivná vodíková platforma, plynárenské společnosti budují úctyhodnou plnící infrastrukturu jako argument pro získání politické podpory pro uznání CNG a LNG jako nízkoemisního zdroje, partička kolem automobilky Porsche hledá cestu k lacinějším syntetickým (bio)palivům.

Všichni drží palce svým hvězdám, argumentují, lobbují a mnohdy se zbytečně vymezují proti ostatním. Mají svůj jedinečný úhel pohledu, svou logiku a snad i svou pravdu. A co z toho plyne?

Možná vůbec nic, ale možná malé ponaučení. Totiž že už tehdy i ta kreslená auta nakonec pochopila, že pokud každý respektuje nastavená pravidla, je ochoten v zájmu dobré věci potlačit své vlastní ambice a odvést kus dobré práce ve prospěch společného cíle, mohou v lepším městečku a vlastně i v lepším světě žít docela spokojeně všichni pohromadě …

Miroslav Rumler

Jak si jednou zvykneš…

Zvyk je železná košile, říká známé české přísloví. Je to narážka na jednu ze základních lidských vlastností, totiž na naši rezistenci ke změnám, k tomu, že máme tendenci preferovat mnohdy nedokonalou, zato zažitou praxi, než abychom zariskovali a přijali nové, nezřídka lepší řešení. A co že mě k téhle úvaze přivedlo? Bylo to nedávné výročí první poštovní známky, která přinesla revoluční obrat v pohledu lidské společnosti na doručování zásilek, resp. na formu placení za její doručení. Dostala název Penny Black, tedy černá jednopencovka, a jako první poštovní známka světa byla vydaná ve Velké Británii 1. května 1840. Známka zobrazuje – jak jinak – profil královny Viktorie, má hodnotu jedné pence a byla součástí reformy poštovnictví. Celkem bylo tenkrát vytištěno přes 68 milionů kusů. A zatímco do té doby bylo zvykem, že poštovné platí příjemce proti doručení zásilky, poštovní známka umožnila doručení zásilky vyplatit straně odesilatele předem, totiž v okamžiku jejího předání britské poště.

Jo, první máj…

Zítra je pro většinu z nás volný jinak všední pracovní den, a navíc není vyloučené, že ty šťastnější dokonce i ku lásce pozve hlas hrdliččin. Mnozí z těch, kteří stále ještě mají důvěru v moderní meteorologické modely řízené datovou analýzou umělé inteligence, nabízí prodloužený víkend vítanou příležitost naplánovat výlet na chatu, projížďku na kole, nebo na motorce a užít si to, co lze bezpochyby považovat za začínající jaro. Okrasné zahrady a parky začínají hýřit barvami, rekreační oblasti a zahrádkářské kolonie prožívají návrat svých nedočkavých uživatelů a vozovky se plní svátečními řidiči, cyklistickými pelotony i osamělými a za šera jen sporadicky osvětlenými jezdci.

Každý den (ne)může být posvícení…

Slavíme rádi. Na rozdíl od většiny jiných národů máme vedle narozenin i svátky neboli jmeniny. A snad i proto, že neustále přibývá jmen, která už se do tzv. občanského kalendáře ani za cenu dalších duplicit nevejdou, vedle narozenin, jmenin a křesťanských svátků rok za rokem přibývají stále další a další dny sváteční a významné, a to zejména z pohledu našich tradic a národní identity. Nově ukotvené svátky nejenže ty dosavadní nenahrazují, ale vrství je na sebe. Řekněme například, že jste se narodil 16. března a rodiče vám dali jméno Herbert. Pak slavíte narozeniny a svátek současně, navíc ale svátek slavíte společně s Elenou, na kterou už samostatný svátek nezbyl. Tentýž den je ale současně svátkem všech příznivců roztomilých asijských medvídků, kteří mají svůj mezinárodní Den pand (World Panda Day). Ani to ale nestačí, protože v kontextu škol a vzdělávání je tento den navíc spojován s oslavou matematiky, především pak čísla π. To mi, podobně jako většina ostatních matematických konstant, k srdci nepřirostlo natolik, abych jeho mezinárodní svátek přijal za vlastní, nicméně mnozí možná nepohrdnou a číši na jeho počest každoročně slavnostně pozdvihnou. Tak jako tak, důvodů je víc než dost.

Přehled ochrany osobních údajů

Tyto webové stránky používají soubory cookies, abychom vám mohli poskytnout co nejlepší uživatelský zážitek. Informace o souborech cookie se ukládají ve vašem prohlížeči a plní funkce, jako je rozpoznání, když se na naše webové stránky vrátíte, a pomáhají našemu týmu pochopit, které části webových stránek považujete za nejzajímavější a nejužitečnější.