Přesto, nebo spíš právě proto, máme od týmů, které nás v jednotlivých kláních reprezentují, velká očekávání. Když se daří, svět se nám zdá být v pořádku. I sebedrobnější škobrtnutí v nás ale často vzbuzuje přehnané pochybnosti o tom, zda na to máme. Přitom ale všichni tušíme, že kde jeden vyhrává, druhý musí zákonitě prohrát, tedy že nemůže být vítěze v utkání, v němž by nebylo poraženého. Troufám si říct, že kdo nikdy neprohrál, nepozná pravou cenu vítězství.
To platí nejen ve sportu, ale i v životě. Snad proto je právě sport tak dobrou přípravou pro život se vším, co nás v něm postupně potkává. Nabízí nám radost a euforii ze zaslouženého úspěchu, ale nutí nás naučit se zvládat zklamání a nepodléhat beznaději. Učí nás, že nic není zadarmo, ale i to, že ani sebevětší úsilí a sebekontrola nemusí být vždycky po zásluze korunovány vítězstvím. To není o spravedlnosti, velkou úlohu tady hraje i náhoda, štěstí a celá řada dalších faktorů. Berme tedy sport jako nedílnou součást našeho života, jako příležitost porovnat vlastní síly s druhými, a konkrétně u ledního hokeje, který dnes logicky ve veřejném prostoru dominuje, s těmi nejlepšími na světě.
V celém dodavatelském řetězci se v posledních letech, podobně jako v ledním hokeji, rodí nové hvězdy, na které by ještě nedávno nikdo nevsadil ani tu příslovečnou zlámanou grešli. Naopak řada těch, kdo dlouhá léta ve svých oborech určovali trend, dnes jen stěží obhajují své pozice na trhu. Věci se mění. Jednou jsi dole a jednou nahoře. To, co je na tom opravdu důležité, je odhodlání nevzdat se, schopnost poučit se z chyb a ambice vrátit se co nejdřív zase zpátky mezi ty nejlepší. Platí to ve sportu, v businessu i v životě. Prostě: „Když nemůžeš, tak přidej víc!“
Miroslav Rumler
