Kdo nehraje, neprohraje…

22.05.2025 | Pod lupou

Málo platné, hokej snad vždycky byl, je a nejspíš ještě dlouho bude naším národním sportem. Tu a tam se sice nevyhneme sporům o to, zda to náhodou není spíš fotbal, ale v tom přece jen hrajeme na mezinárodní scéně něco jako druhé housle, zatímco v hokeji se bez nás neobejde žádný z turnajů evropského či světového formátu.

Přesto, nebo spíš právě proto, máme od týmů, které nás v jednotlivých kláních reprezentují, velká očekávání. Když se daří, svět se nám zdá být v pořádku. I sebedrobnější škobrtnutí v nás ale často vzbuzuje přehnané pochybnosti o tom, zda na to máme. Přitom ale všichni tušíme, že kde jeden vyhrává, druhý musí zákonitě prohrát, tedy že nemůže být vítěze v utkání, v němž by nebylo poraženého. Troufám si říct, že kdo nikdy neprohrál, nepozná pravou cenu vítězství.

To platí nejen ve sportu, ale i v životě. Snad proto je právě sport tak dobrou přípravou pro život se vším, co nás v něm postupně potkává. Nabízí nám radost a euforii ze zaslouženého úspěchu, ale nutí nás naučit se zvládat zklamání a nepodléhat beznaději. Učí nás, že nic není zadarmo, ale i to, že ani sebevětší úsilí a sebekontrola nemusí být vždycky po zásluze korunovány vítězstvím. To není o spravedlnosti, velkou úlohu tady hraje i náhoda, štěstí a celá řada dalších faktorů. Berme tedy sport jako nedílnou součást našeho života, jako příležitost porovnat vlastní síly s druhými, a konkrétně u ledního hokeje, který dnes logicky ve veřejném prostoru dominuje, s těmi nejlepšími na světě. 

V celém dodavatelském řetězci se v posledních letech, podobně jako v ledním hokeji, rodí nové hvězdy, na které by ještě nedávno nikdo nevsadil ani tu příslovečnou zlámanou grešli. Naopak řada těch, kdo dlouhá léta ve svých oborech určovali trend, dnes jen stěží obhajují své pozice na trhu. Věci se mění. Jednou jsi dole a jednou nahoře. To, co je na tom opravdu důležité, je odhodlání nevzdat se, schopnost poučit se z chyb a ambice vrátit se co nejdřív zase zpátky mezi ty nejlepší. Platí to ve sportu, v businessu i v životě. Prostě: „Když nemůžeš, tak přidej víc!“

Miroslav Rumler

Jak si jednou zvykneš…

Zvyk je železná košile, říká známé české přísloví. Je to narážka na jednu ze základních lidských vlastností, totiž na naši rezistenci ke změnám, k tomu, že máme tendenci preferovat mnohdy nedokonalou, zato zažitou praxi, než abychom zariskovali a přijali nové, nezřídka lepší řešení. A co že mě k téhle úvaze přivedlo? Bylo to nedávné výročí první poštovní známky, která přinesla revoluční obrat v pohledu lidské společnosti na doručování zásilek, resp. na formu placení za její doručení. Dostala název Penny Black, tedy černá jednopencovka, a jako první poštovní známka světa byla vydaná ve Velké Británii 1. května 1840. Známka zobrazuje – jak jinak – profil královny Viktorie, má hodnotu jedné pence a byla součástí reformy poštovnictví. Celkem bylo tenkrát vytištěno přes 68 milionů kusů. A zatímco do té doby bylo zvykem, že poštovné platí příjemce proti doručení zásilky, poštovní známka umožnila doručení zásilky vyplatit straně odesilatele předem, totiž v okamžiku jejího předání britské poště.

Jo, první máj…

Zítra je pro většinu z nás volný jinak všední pracovní den, a navíc není vyloučené, že ty šťastnější dokonce i ku lásce pozve hlas hrdliččin. Mnozí z těch, kteří stále ještě mají důvěru v moderní meteorologické modely řízené datovou analýzou umělé inteligence, nabízí prodloužený víkend vítanou příležitost naplánovat výlet na chatu, projížďku na kole, nebo na motorce a užít si to, co lze bezpochyby považovat za začínající jaro. Okrasné zahrady a parky začínají hýřit barvami, rekreační oblasti a zahrádkářské kolonie prožívají návrat svých nedočkavých uživatelů a vozovky se plní svátečními řidiči, cyklistickými pelotony i osamělými a za šera jen sporadicky osvětlenými jezdci.

Každý den (ne)může být posvícení…

Slavíme rádi. Na rozdíl od většiny jiných národů máme vedle narozenin i svátky neboli jmeniny. A snad i proto, že neustále přibývá jmen, která už se do tzv. občanského kalendáře ani za cenu dalších duplicit nevejdou, vedle narozenin, jmenin a křesťanských svátků rok za rokem přibývají stále další a další dny sváteční a významné, a to zejména z pohledu našich tradic a národní identity. Nově ukotvené svátky nejenže ty dosavadní nenahrazují, ale vrství je na sebe. Řekněme například, že jste se narodil 16. března a rodiče vám dali jméno Herbert. Pak slavíte narozeniny a svátek současně, navíc ale svátek slavíte společně s Elenou, na kterou už samostatný svátek nezbyl. Tentýž den je ale současně svátkem všech příznivců roztomilých asijských medvídků, kteří mají svůj mezinárodní Den pand (World Panda Day). Ani to ale nestačí, protože v kontextu škol a vzdělávání je tento den navíc spojován s oslavou matematiky, především pak čísla π. To mi, podobně jako většina ostatních matematických konstant, k srdci nepřirostlo natolik, abych jeho mezinárodní svátek přijal za vlastní, nicméně mnozí možná nepohrdnou a číši na jeho počest každoročně slavnostně pozdvihnou. Tak jako tak, důvodů je víc než dost.

Přehled ochrany osobních údajů

Tyto webové stránky používají soubory cookies, abychom vám mohli poskytnout co nejlepší uživatelský zážitek. Informace o souborech cookie se ukládají ve vašem prohlížeči a plní funkce, jako je rozpoznání, když se na naše webové stránky vrátíte, a pomáhají našemu týmu pochopit, které části webových stránek považujete za nejzajímavější a nejužitečnější.