Není čas na nový normál …

06.02.2025 | Pod lupou

Všichni máme ještě v živé paměti, jak jsme si v podmínkách kovidových omezení začali poměrně brzy uvědomovat, že věci po skončení pandemie už nikdy nebudou takové jako před ní. Že se svět a společnost budou muset změnit. A protože nikdo z nás netušil přesně jak, vžil se obecný pojem nový normál. Tedy stav, kdy nově za normální považujeme něco jiného, než co jsme za normální považovali dřív. Od chvíle, kdy jsme doufali že se tak stane, ale uplynuly už bezmála čtyři roky a já, ať se dívám, jak se dívám, ten nový normál kolem sebe pořád ještě nevidím.

To pravděpodobně svědčí o tom, že události po skončení světové pandemie vzaly natolik rychlý spád, že na kotvení v klidných vodách nového normálu prostě a jednoduše nezbyl čas. Spíš naopak. V rychlém sledu pak následovaly totiž události, z nichž každá sama o sobě by vydala na klíčový problém jedné celé dekády. Na pandemii plynule navázala globální krize dodavatelských řetězců, pak následovala krize energetická, plíživě pronásledovaná krizí zejména těžkého průmyslu, vydatně živenou legislativou cílící na paralýzu tradičního tahouna v podobě průmyslu automobilového. Do toho všeho po jakési vedlejší koleji závratným tempem vletěla na scénu ruská invaze na Ukrajinu, která rozpoutala největší válečný konflikt v Evropě za posledních bezmála osmdesát let. Zejména Evropu donutila přehodnotit nejen celou řadu do té doby ukotvených hodnot, ale současně i fungování velké části už tak zbídačených dodavatelských řetězců. A snad proto, že dva je víc než jedna, k ruské invazi se brzy přidal druhý ozbrojený konflikt s dopadem na celý svět, totiž ten blízkovýchodní. Ani to ale jako by nestačilo. Pomyslný koktejl událostí nakonec vloni završil pro mnohé překvapivý výsledek amerických prezidentských voleb, který letos v důsledku přinesl hned celou sérii změn, z nichž většina svou výbušností o síle vyšších jednotek Richterovy stupnice leckde působí zlověstné tsunami.

Ten nový normál, o kterém jsme před lety hovořili, se tak zdá být stále v nedohlednu. Otázkou tak je, jestli to, co se v poslední době kolem nás děje, není jen málo nové, nebo málo normální ….

Miroslav Rumler

Jak si jednou zvykneš…

Zvyk je železná košile, říká známé české přísloví. Je to narážka na jednu ze základních lidských vlastností, totiž na naši rezistenci ke změnám, k tomu, že máme tendenci preferovat mnohdy nedokonalou, zato zažitou praxi, než abychom zariskovali a přijali nové, nezřídka lepší řešení. A co že mě k téhle úvaze přivedlo? Bylo to nedávné výročí první poštovní známky, která přinesla revoluční obrat v pohledu lidské společnosti na doručování zásilek, resp. na formu placení za její doručení. Dostala název Penny Black, tedy černá jednopencovka, a jako první poštovní známka světa byla vydaná ve Velké Británii 1. května 1840. Známka zobrazuje – jak jinak – profil královny Viktorie, má hodnotu jedné pence a byla součástí reformy poštovnictví. Celkem bylo tenkrát vytištěno přes 68 milionů kusů. A zatímco do té doby bylo zvykem, že poštovné platí příjemce proti doručení zásilky, poštovní známka umožnila doručení zásilky vyplatit straně odesilatele předem, totiž v okamžiku jejího předání britské poště.

Jo, první máj…

Zítra je pro většinu z nás volný jinak všední pracovní den, a navíc není vyloučené, že ty šťastnější dokonce i ku lásce pozve hlas hrdliččin. Mnozí z těch, kteří stále ještě mají důvěru v moderní meteorologické modely řízené datovou analýzou umělé inteligence, nabízí prodloužený víkend vítanou příležitost naplánovat výlet na chatu, projížďku na kole, nebo na motorce a užít si to, co lze bezpochyby považovat za začínající jaro. Okrasné zahrady a parky začínají hýřit barvami, rekreační oblasti a zahrádkářské kolonie prožívají návrat svých nedočkavých uživatelů a vozovky se plní svátečními řidiči, cyklistickými pelotony i osamělými a za šera jen sporadicky osvětlenými jezdci.

Každý den (ne)může být posvícení…

Slavíme rádi. Na rozdíl od většiny jiných národů máme vedle narozenin i svátky neboli jmeniny. A snad i proto, že neustále přibývá jmen, která už se do tzv. občanského kalendáře ani za cenu dalších duplicit nevejdou, vedle narozenin, jmenin a křesťanských svátků rok za rokem přibývají stále další a další dny sváteční a významné, a to zejména z pohledu našich tradic a národní identity. Nově ukotvené svátky nejenže ty dosavadní nenahrazují, ale vrství je na sebe. Řekněme například, že jste se narodil 16. března a rodiče vám dali jméno Herbert. Pak slavíte narozeniny a svátek současně, navíc ale svátek slavíte společně s Elenou, na kterou už samostatný svátek nezbyl. Tentýž den je ale současně svátkem všech příznivců roztomilých asijských medvídků, kteří mají svůj mezinárodní Den pand (World Panda Day). Ani to ale nestačí, protože v kontextu škol a vzdělávání je tento den navíc spojován s oslavou matematiky, především pak čísla π. To mi, podobně jako většina ostatních matematických konstant, k srdci nepřirostlo natolik, abych jeho mezinárodní svátek přijal za vlastní, nicméně mnozí možná nepohrdnou a číši na jeho počest každoročně slavnostně pozdvihnou. Tak jako tak, důvodů je víc než dost.

Přehled ochrany osobních údajů

Tyto webové stránky používají soubory cookies, abychom vám mohli poskytnout co nejlepší uživatelský zážitek. Informace o souborech cookie se ukládají ve vašem prohlížeči a plní funkce, jako je rozpoznání, když se na naše webové stránky vrátíte, a pomáhají našemu týmu pochopit, které části webových stránek považujete za nejzajímavější a nejužitečnější.