To pravděpodobně svědčí o tom, že události po skončení světové pandemie vzaly natolik rychlý spád, že na kotvení v klidných vodách nového normálu prostě a jednoduše nezbyl čas. Spíš naopak. V rychlém sledu pak následovaly totiž události, z nichž každá sama o sobě by vydala na klíčový problém jedné celé dekády. Na pandemii plynule navázala globální krize dodavatelských řetězců, pak následovala krize energetická, plíživě pronásledovaná krizí zejména těžkého průmyslu, vydatně živenou legislativou cílící na paralýzu tradičního tahouna v podobě průmyslu automobilového. Do toho všeho po jakési vedlejší koleji závratným tempem vletěla na scénu ruská invaze na Ukrajinu, která rozpoutala největší válečný konflikt v Evropě za posledních bezmála osmdesát let. Zejména Evropu donutila přehodnotit nejen celou řadu do té doby ukotvených hodnot, ale současně i fungování velké části už tak zbídačených dodavatelských řetězců. A snad proto, že dva je víc než jedna, k ruské invazi se brzy přidal druhý ozbrojený konflikt s dopadem na celý svět, totiž ten blízkovýchodní. Ani to ale jako by nestačilo. Pomyslný koktejl událostí nakonec vloni završil pro mnohé překvapivý výsledek amerických prezidentských voleb, který letos v důsledku přinesl hned celou sérii změn, z nichž většina svou výbušností o síle vyšších jednotek Richterovy stupnice leckde působí zlověstné tsunami.
Ten nový normál, o kterém jsme před lety hovořili, se tak zdá být stále v nedohlednu. Otázkou tak je, jestli to, co se v poslední době kolem nás děje, není jen málo nové, nebo málo normální ….
Miroslav Rumler









