Odvaha rozhodnout …

04.04.2024 | Pod lupou

Máme za sebou Velikonoce, symbol nastupujícího jara. Letos navíc tyto svátky kromě skoro letního počasí přinesly i změnu času. Změnu z toho přírodního, symetrického ke Slunci, kdy je v poledne Slunce nad jihem, na čas letní, pro jehož zavedení kdysi existovaly racionální důvody. Ty však podle všeho už reálně pominuly.

Změny pravidelně dvakrát ročně působí problémy lidem i podnikům, komplikují dopravu, vyžadují nesystémové zásahy do jinak rutinně nastavených procesů. Namísto prostého zrušení letního času se ale donekonečna vedou diskuze o tom, jestli nenechat věci jak jsou, protože změna by znamenala další diskuzi, totiž o tom, zda ponechat nadále pouze čas symetrický ke Slunci, nebo naopak ten uměle vytvořený. Čas jsou přitom, jak známo, peníze, kterými vědomě plýtváme, abychom nemuseli rozhodnout.

Někomu by to snad mohlo připomínat situaci kolem ohlášeného zákazu prodeje automobilů se spalovacím motorem od roku 2035. Z dosavadního vývoje je stále více zřejmé, že naplnění tohoto cíle je s ohledem na dosažený stupeň vědeckého poznání mírně řečeno nerealistické. My však raději donekonečna diskutujeme namísto toho, abychom plán aktualizovali a celému automobilovému průmyslu dali včas vědět, co od něj chceme a s čím může ve svých investičních plánech napevno počítat. Jak už bylo řečeno výše, čas jsou přitom peníze, kterými vědomě plýtváme, abychom nemuseli rozhodnout.

Nekonečné a tím víc i kontraproduktivní se jeví i diskuze věnované významu respektování a ochraně hranic. Na mysli mám především ty unijní, které jako by ve vazbě na statisícová procesí poutníků z Evropě velmi vzdálených krajů dlouhodobě rezignovaly na svou elementární funkci. Aniž bychom si příliš lámali hlavu s důkladným zkoumáním faktů, racionální řešení stále odsouváme a zoufale tak plýtváme časem. I tady přitom platí, že čas jsou peníze, kterými vědomě plýtváme, abychom nemuseli rozhodnout.

Populární scénku z dílny Felixe Holzmanna, v níž ztracený hliníkový klíček nehledá ve tmě, kde ho ztratil, ale pod lampou, kde sice klíček spolehlivě není, zato hledání je tam pohodlnější, připomínají snahy vyspělého světa zvrátit klimatickou změnu v prostředí už tak velmi svázaném nejrůznějšími regulacemi. To vše namísto soustředění veškerých sil a dostupných prostředků na katastrofální znečišťování krajiny, řek i oceánů tam, kde by i jen minimální zlepšení znamenalo pravděpodobně citelný výsledný efekt skutečně pro všechny. Ztrácíme tím nejspíš čas, který bychom namísto marginálních zlepšení mohli a měli investovat do dramatické změny k lepšímu. Přitom čas jsou peníze … atd., atd.

A proč jsme se až sem dostali od pouhého nočního posunu hodinových ručiček o jednu jedinou hodinu? Asi proto, že dokud v sobě nenajdeme dost odvahy rutinně a racionálně řešit problémy malé, zdá se být dost nepravděpodobné, že bychom mohli účinně vyřešit ty opravdu zásadní …

Miroslav Rumler

Na Bledu to dneska žije …

Něco ve smyslu „Odvolávám, co jsem odvolal a slibuji, co jsem slíbil“, chtělo by se říct mnohým z těch, kdo sledovali tento týden vývoj kolem znovuobsazení vlastně neuvolněného postu českého ministra zahraničí. Na platformě logistického týdeníku se ale snad lépe hodí přirovnání k sázce na jistotu, protože jistota je přece jenom tím, co odjakživa dělá logistiku logistikou.

Losnu nebo Mažňáka?

„Ale třeba Bahňáka“. Pro kluky, kteří už oslavili padesátku (a snad nejen pro ty), jasný odkaz na Foglarovy Rychlé šípy a jejich dobrodružné výpravy do ikonických Stínadel, tajemné a neodolatelné části staré Prahy. Pro vás ostatní, kdo nejste odkojeni podpultovými rodokapsy, Hlasatelem a sešitovým vydáním Šípáků, třeba jen bonmot reagující na současné vládní, nebo chcete-li koaliční třenice. Prostě takové vágní vyjádření toho, že je skoro jedno, kdo ze souboje vyjde jako vítěz, protože pro NÁS je zásadní směr, tedy něco jako za co bojujeme a kam směřujeme. „Námi“ myslím logistické profesionály, kteří musí bezchybné výkony podávat navzdory politickému hašteření, vrtochům počasí, ale také tlaku ekologických aktivistů či nejrůznějších módních trendů.

Když není kde brát …

Celý včerejší den přinášel stále další a další analýzy první debaty dvou současných kandidátů na post amerického prezidenta a potažmo současně nejvlivnějšího člověka planety z pera odborníků místních i přespolních. Výraz „současných“ přitom reflektuje známou skutečnost, že nejde o první předvolební debatu v tomto volebním období, ale o první mezi paní vice prezidentkou Harrisovou a panem exprezidentem Trumpem. Výsledek debaty je ale, jak se v posledních letech stalo tradicí, podle většiny komentátorů takový nijaký. Jako by odrážel pocity voličů, kteří si nejsou jisti, jestli volbou jednoho z kandidátů podpoří ve skutečnosti toho lepšího, nebo jestli tím jen podpoří tu lepší ze dvou špatných variant. Kdo si vzpomene na kterékoliv z voleb posledních let u nás, uvědomí si, v jak podobné situaci jsme i my tady u nás doma, ale i v celé Evropě.