Snad ani teta Kateřina…

Jaro k nám přichází letos opravdu rozpačitě. Sucho střídají několikadenní deště, po letních teplotách se do krajiny zase vrací noční mrazíky. Je asi lhostejné, jestli jde o vývoj abnormální, nebo si jen v očekávání teplých a slunečných jarních dnů nepamatujeme, že to vloni, a možná už spoustu posledních let, bylo vlastně podobné. Faktem je, že bez ohledu na počasí je jaro tradičně obdobím, kdy k sobě lidé mají po dlouhé zimě tak trochu blíž a společenské setkávání získává na atraktivitě díky možnostem, které se pro ně otevírají s rostoucími teplotami, nabídkou restauračních zahrádek a celkově lepší využitelností zejména venkovních prostor. A do toho teď pochopitelně navíc bodují snad všechny sportbary, v nichž se odehrává společné fandění našim hokejistům, kteří tak téměř každodenně tmelí kolektivy sportovních fandů napříč snad všemi věkovými kategoriemi a sociálními skupinami.

Nechce se mi věřit, že by ještě existoval někdo bez vlastní zkušenosti s komunikací s virtuálním asistentem či asistentkou. Třeba ve vaší bance, při reklamaci nefunkčního zboží či nekvalitní služby, nebo při rezervaci čehokoliv kdekoliv. Já osobně jsem buď velký smolař, kterému i pověstný trpaslík po dešti vyroste, nebo jen naivně tam, kde si sám nevím rady, očekávám za své peníze rychlé řešení od někoho, kdo se v dané věci orientuje lépe a rychleji než já. V práci žádnou virtuální kolegyni ani kolegu nemám a pokud hrozí, že na nějakou narazím při komunikaci s okolním světem, deleguji hovor s ní na někoho jiného, aby mi nepraskla žilka. Nevím, jestli ten pocit znáte, ale sledovat z povzdáli, jak se někdo jiný snaží i několikrát po sobě do telefonu marně vysvětlovat, proč volá a co chce, není totéž, jako když stejné úsilí vyvíjíte vy sami. Jen v poslední době jsme na zákaznických linkách určených pro zákazníky již platící, nebo pro ty, kteří si něco koupit prokazatelně chtějí, bojovali s umělou inteligencí železničního dopravce, jedné z velkých bank, ale také s agentem moderní technologické firmy.

Zvyk je železná košile, říká známé české přísloví. Je to narážka na jednu ze základních lidských vlastností, totiž na naši rezistenci ke změnám, k tomu, že máme tendenci preferovat mnohdy nedokonalou, zato zažitou praxi, než abychom zariskovali a přijali nové, nezřídka lepší řešení. A co že mě k téhle úvaze přivedlo? Bylo to nedávné výročí první poštovní známky, která přinesla revoluční obrat v pohledu lidské společnosti na doručování zásilek, resp. na formu placení za její doručení. Dostala název Penny Black, tedy černá jednopencovka, a jako první poštovní známka světa byla vydaná ve Velké Británii 1. května 1840. Známka zobrazuje – jak jinak – profil královny Viktorie, má hodnotu jedné pence a byla součástí reformy poštovnictví. Celkem bylo tenkrát vytištěno přes 68 milionů kusů. A zatímco do té doby bylo zvykem, že poštovné platí příjemce proti doručení zásilky, poštovní známka umožnila doručení zásilky vyplatit straně odesilatele předem, totiž v okamžiku jejího předání britské poště.