Na rozdíl od běžného života, kde mohou nastat situace s mnoha vítězi, aniž by současně nutně muselo být i poražených, je to ve sportu holt jinak. Kde jeden vyhrává, druhý nebo ostatní prohrávají. Většina sportovců, zejména těch vrcholových, vám navíc zodpovědně potvrdí, že bez předchozích proher není možné si naplno užít vítězství.
Hned první dny olympijských bojů přinesly tisícům fanoušků jak obrovskou radost z prvních medailí, tak i zármutek třeba z nečekané neúčasti favorizované zimní obojživelnice v medailovém rozstřelu paralelního obřího slalomu. Příjemné je sledovat, jak dospěle zatím tyto události sledují fanoušci ve vymazlených fanparcích, sport barech a nejspíš i u svých televizorů. Všechno se ale může změnit dnes večer, kdy na scénu vstoupí český hokejový výběr, protože právě hokej má v naší zemi mezi ostatními zimními sporty, co do fanouškovské podpory, naprosto výjimečné postavení. Nároďák jako by po generace odrážel naše naděje a ambice obstát ve velkém světě, mezi těmi nejlepšími. Vzpomeňme jen na naši společnou hrdost v Naganu, nebo na předloňském mistrovství světa v Praze. V době hluboké totality pak i těsné vítězství nad sovětskou sbornou mělo punc revolty a skryté pomsty za příkoří, které nám Kreml dlouhé dekády působil.
Běda ale, když se vítězství nekoná. Z hrdinů jsou rázem lůzři, z hrdosti je nekonečná sebelítost. A to je škoda. Hokej, ale vlastně každý sport v podání těch nejlepších sportovců světa, má být především skvělým diváckým zážitkem. V případě Olympijských her navíc podívanou, která se vám naskytne maximálně jednou za čtyři roky. Zkusme ji bez výhrad a bez předsudků přijmout jako terapii na všechno, co nás v poslední době trápí ve světě, jenž nás obklopuje. Na postupující erozi společenských hodnot, aroganci politiky i netečnost moci úřední ve věcech, které mnohým kazí radost ze života. Jako lék na kocovinu, kterou přináší rozpad pravidel, která po generace řídila každodenní fungování lidské společnosti i její smysluplný rozvoj.
Sport, a to jakýkoliv, je totiž názorným příkladem toho, jak důležité je, aby všichni aktéři na své cestě k úspěchu respektovali stejná pravidla a ctili podobné hodnoty. Zkusme tedy v těch následujících dnech olympioniky naše, ale i ty ostatní, vnímat spíš jako inspiraci než jako dostihové koně, na které máme vsazeno. Jednak si tím snížíme pravděpodobnost, že nám při samostatných nájezdech praskne žilka, ale třeba si při tom také lépe uvědomíme, jak příjemné je konečně zase sledovat hru s pevně danými pravidly a s tresty, které provinilce okamžitě a bez výjimky spravedlivě stíhají…
Miroslav Rumler
