Vadí nevadí …

24.10.2024 | Pod lupou

Ať už jste tuhle hru někdy hráli nebo ne, nejspíš tušíte, že cílí zejména na adolescenty. Některý z hráčů začne tím, že položí jinému hráči u otázku „na tělo“ a následně se zeptá „Vadí nebo nevadí?“. Pokud tázaný odpoví nevadí, musí současně na danou otázku pravdivě odpovědět. Pokud vadí, pak musí obvykle splnit nějaký trestný úkol nebo odevzdat fant, nejčastěji v podobě kusu oblečení.

Jde tedy o druh kratochvíle, která měla kdysi nádech mladického dobrodružství, dnešní optikou ji ale leckdo zařadí spíš do kategorie společensky nekorektních a její příznivce pravděpodobně označí za nedospělé. Tento exkurz do minulosti nepodnikám proto, že bych právě tuhle „hru na pravdu“ měl spojenou s kdovíjak nezapomenutelnými zážitky. Připomnělo mi ji ale s jistou dávkou nadsázky dění posledních dnů.

Zkuste si jen tak sami pro sebe její pravidla napasovat na kterýkoliv z veřejně dostupných rozhovorů s oběma kandidáty na úřad amerického prezidenta, mediální vystoupení účastníků dohody o smíru českého expremiéra se slovenským ministerstvem vnitra, protagonistů kauzy kolem výběrových řízení na dodavatele pražského dopravního podniku, nebo tiskové konference pražského náměstka primátora pro dopravu obhajující neobhájitelné. Ti všichni ale spolehlivě dospělí jsou a korektnost svého chování dávají na odiv všude, kde k tomu dostanou příležitost.

Bavím se představou, že by jejich odpověď „nevadí“ měla být vždy doplněna pravdivou výpovědí a za každé „vadí“ že by museli odevzdat fant ve formě kusu vlastního oblečení. Oděv by nejspíš všichni museli bez ohledu na panující počasí vrstvit tak, že by technicky nebyli schopni připažit. Troufnu si hádat, že domů by se i tak vraceli v rouše Evině či Adamově. To by ale – na rozdíl od původní dorostenecké verze hry – mohlo být nakonec vlastně výchovné …

Miroslav Rumler

Není čas na nový normál …

Všichni máme ještě v živé paměti, jak jsme si v podmínkách kovidových omezení začali poměrně brzy uvědomovat, že věci po skončení pandemie už nikdy nebudou takové jako před ní. Že se svět a společnost budou muset změnit. A protože nikdo z nás netušil přesně jak, vžil se obecný pojem nový normál. Tedy stav, kdy nově za normální považujeme něco jiného, než co jsme za normální považovali dřív. Od chvíle, kdy jsme doufali že se tak stane, ale uplynuly už bezmála čtyři roky a já, ať se dívám, jak se dívám, ten nový normál kolem sebe pořád ještě nevidím.

Není zdaleka všechno ztraceno…

Události posledních dnů jako by nám, obyvatelům staré dobré Evropy, předestíraly stále další a další důkazy o tom, že budoucnost v podobě společnosti tažené vzhůru technologickými elitami není budoucností naší. Ta podle všech dostupných informací směřuje za oceán tam, kde tuší velké příležitosti, malé regulace, vstřícné zdanění, ale především slibné zhodnocení vynaloženého úsilí i samotného kapitálu. To jistě nezní jako dobré zprávy.

Padesát odstínů udržitelnosti …

A stalo se, jak slíbil. Myslím staronového prezidenta Spojených států. Ten si s prvními kroky ve své znovu nabyté funkci opravdu pospíšil. K radosti jedněch a ke zlosti druhých, jen pár minut po své inauguraci podepsal sérii exekutivních příkazů, které bezpochyby mají potenciál zamíchat pomyslnými kartami hned na několika frontách, logistiku nevyjímaje.