Jde tedy o druh kratochvíle, která měla kdysi nádech mladického dobrodružství, dnešní optikou ji ale leckdo zařadí spíš do kategorie společensky nekorektních a její příznivce pravděpodobně označí za nedospělé. Tento exkurz do minulosti nepodnikám proto, že bych právě tuhle „hru na pravdu“ měl spojenou s kdovíjak nezapomenutelnými zážitky. Připomnělo mi ji ale s jistou dávkou nadsázky dění posledních dnů.
Zkuste si jen tak sami pro sebe její pravidla napasovat na kterýkoliv z veřejně dostupných rozhovorů s oběma kandidáty na úřad amerického prezidenta, mediální vystoupení účastníků dohody o smíru českého expremiéra se slovenským ministerstvem vnitra, protagonistů kauzy kolem výběrových řízení na dodavatele pražského dopravního podniku, nebo tiskové konference pražského náměstka primátora pro dopravu obhajující neobhájitelné. Ti všichni ale spolehlivě dospělí jsou a korektnost svého chování dávají na odiv všude, kde k tomu dostanou příležitost.

Bavím se představou, že by jejich odpověď „nevadí“ měla být vždy doplněna pravdivou výpovědí a za každé „vadí“ že by museli odevzdat fant ve formě kusu vlastního oblečení. Oděv by nejspíš všichni museli bez ohledu na panující počasí vrstvit tak, že by technicky nebyli schopni připažit. Troufnu si hádat, že domů by se i tak vraceli v rouše Evině či Adamově. To by ale – na rozdíl od původní dorostenecké verze hry – mohlo být nakonec vlastně výchovné …
Miroslav Rumler