Za vším hledej … infrastrukturu

18.01.2024 | Pod lupou

Události posledních let jako by nás chtěly upozornit na fakt, že náš život bude jen tak kvalitní, jak kvalitní, odolná, kapacitní a flexibilní bude infrastruktura. Optikou logistiky se z pohledu kontinentálního jedná především o infrastrukturu energetickou, silniční a železniční. Z pohledu globálního pak především o infrastrukturu námořní a leteckou. A my jako bychom ve všedním spěchu za lepší ekonomickou realitou spoléhali na to, že odpovídající rozvoj potřebné infrastruktury přijde buď tak nějak sám, nebo ho tam, kde bude situace momentálně nejpalčivější, v případě krajní nutnosti nějak rychle zajistíme.

Jak jinak chápat naši lokální situaci kolem rozvoje sítě veřejných logistických center, jejíž koncepty jsou minimálně posledních třicet let jen pravidelně přepisovány do verzí lišících se od sebe v podstatě jen datem jejich předložení. Jak jinak rozumět neuvážlivému zvyšování kapacity Panamského průplavu, které tak zjevně ohrožuje stávající zdroje pitné vody nezbytné pro provoz zdymadel. Zásadním problémem kritické infrastruktury je dnes jistě i eskalace násilí v oblasti Suezu. V Rudém moři a Adenském zálivu, kudy ročně proplouvá 1,27 miliardy tun zboží, tj. téměř 10 % celosvětového lodního provozu, došlo jen od konce listopadu k bezmála třiceti ozbrojeným útokům na proplouvající plavidla – protilodními balistickými střelami, bezpilotními letouny a střelami s plochou dráhou letu. To nevypadá na běžnou lapálii, ale na opravdový problém v tom nejužším hrdle celého systému.

Úzká hrdla na infrastruktuře neodvratně vyvolávají potřebu alternativních scénářů, které pohyb zboží zpravidla dramaticky komplikují, prodražují a prodlužují dobu, kterou zboží tráví na cestě, ale především zvyšují nejistotu všech zúčastněných stran z dalších narušení dodavatelských řetězců. Navíc stojí za mnohdy významným nárůstem škod způsobených na životním prostředí. Řada z nich vznikala postupně zejména v důsledku setrvalého nárůstu objemu zboží v systému, mnoho si jich ale vytváříme sami buď v důsledku naivní lehkomyslnosti, nebo díky neochotě respektovat objektivní realitu.

V naší paměti stále vězí zkušenost z covidové paralýzy čínských námořních přístavů a s ní spojené dramatické změny v mezinárodním obchodu, růst cen a kritická nedostupnost námořních kontejnerů, prodlužující se termíny dodání klíčových surovin, komponent i výrobků a nucené odstávky výroby po celém světě. Je to právě stav a další rozvoj národní, evropské i globální infrastruktury, na co bychom se dnes měli zaměřit, chceme-li do budoucna zajistit udržitelný rozvoj dodavatelských řetězců. A pokud to myslíme vážně s transformací celé společnosti směrem k uhlíkové neutralitě, měla by to být právě infrastruktura, do čeho budeme investovat čas, invenci a peníze v první řadě. V opačném případě by to bylo něco jako bruslení v drahých a snad technicky dokonalých bruslích na velmi tenkém ledě pokrývajícím skutečně hluboké jezero …

Miroslav Rumler

Není čas na nový normál …

Všichni máme ještě v živé paměti, jak jsme si v podmínkách kovidových omezení začali poměrně brzy uvědomovat, že věci po skončení pandemie už nikdy nebudou takové jako před ní. Že se svět a společnost budou muset změnit. A protože nikdo z nás netušil přesně jak, vžil se obecný pojem nový normál. Tedy stav, kdy nově za normální považujeme něco jiného, než co jsme za normální považovali dřív. Od chvíle, kdy jsme doufali že se tak stane, ale uplynuly už bezmála čtyři roky a já, ať se dívám, jak se dívám, ten nový normál kolem sebe pořád ještě nevidím.

Není zdaleka všechno ztraceno…

Události posledních dnů jako by nám, obyvatelům staré dobré Evropy, předestíraly stále další a další důkazy o tom, že budoucnost v podobě společnosti tažené vzhůru technologickými elitami není budoucností naší. Ta podle všech dostupných informací směřuje za oceán tam, kde tuší velké příležitosti, malé regulace, vstřícné zdanění, ale především slibné zhodnocení vynaloženého úsilí i samotného kapitálu. To jistě nezní jako dobré zprávy.

Padesát odstínů udržitelnosti …

A stalo se, jak slíbil. Myslím staronového prezidenta Spojených států. Ten si s prvními kroky ve své znovu nabyté funkci opravdu pospíšil. K radosti jedněch a ke zlosti druhých, jen pár minut po své inauguraci podepsal sérii exekutivních příkazů, které bezpochyby mají potenciál zamíchat pomyslnými kartami hned na několika frontách, logistiku nevyjímaje.