Jeden z takových případů jako by se rýsoval v prostředí zasněžené italské krajiny, která se už zítra má stát dějištěm něčeho tak rozsáhlého, jako jsou zimní olympijské hry. S ohledem na rostoucí obludnost rozměrů takové události zákonitě roste i velikost území, jež akce reálně pokrývá, a s tím i tlak na rozsah a robustnost potřebné infrastruktury. Zkušenost, kterou už s organizací Olympijských her provinční Cortina d’Ampezzo z roku 1956 má, tak na samém konci mnohaletých příprav – byť za silné podpory spolu pořádajícího Milana – nevypadá právě relevantně. V mezičase totiž neuvěřitelně narostlo množství olympijských sportů a s nimi i realizačních týmů, zvýšily se požadavky na kvalitu průvodního servisu, mediálního pokrytí i bezpečnost. To komplikuje investiční náročnost výstavby sportovišť, ubytovacích a stravovacích kapacit i elementární dopravní infrastruktury. A bez té lze jen stěží požadovat funkční logistiku. Právě obavy z toho, jak bude logistika na olympiádě letos v Itálii fungovat, začínají rezonovat v mediích. Diskuze by ale i s využitím zkušeností z mnoha předchozích her měla cílit především na neudržitelný trend jejich setrvalého bobtnání a nekončícího růstu technicko-organizačních nároků. V centru pozornosti se logicky ocitají především jednotlivá sportoviště a ubytovací kapacity, přitom pod radarovou výškou pozornosti unikají klíčové infrastrukturní prvky, bez nichž nejenže je složité naplno využít potenciálu celého komplexu v průběhu her, ale jejich absence je mnohdy klíčovou limitou pro využití účelově budovaných kapacit po jejich skončení.
Bude-li problém sportovce, jejich týmy, příznivce a vybavení na jejich místa dopravit ve správnou chvíli, nebude to nejspíš vinou logistiky. Daleko pravděpodobnější je to, že na vině bude nedostatečná, ale možná jen včas nedokončená a tím pádem málo efektivní infrastruktura. A protože tu bude třeba s ohledem na závratnou výši investic do celé akce v zájmu všech zainteresovaných stran spíš chválit než kritizovat, výtky budou směřovat, jak bývá zvykem, k samotné logistice.
Nechci být špatným prorokem, nebo tím, kdo maluje na zdi čerty. Všechno je stále ještě před námi a všichni budeme jistě rádi, když zimní olympijské hry dopadnou na výbornou už proto, že se po dvaceti letech zase vrací zpátky na Starý kontinent. Navíc zítra nastane ten správný okamžik začít držet palce našim sportovcům, kteří mají tu vzácnou schopnost semknout národ při fandění a překlenout jinak nepřekonatelné příkopy politické a ideologické. Právě OH ale nabízejí vhodnou příležitost k zamyšlení nad tím, do jaké míry je dnešní společnost ochotná akceptovat elementární potřeby logistiky, od níž žádá plnění úkolů, jež jsou nezřídka dlouhodobě za hranicemi reálných možností…
Miroslav Rumler
