Za vším hledej logistiku…?

05.02.2026 | Pod lupou

Docela rád při různých příležitostech zmiňuji, že logistika je v nějaké podobě více či méně ukryta za vším, co ve svém běžném životě děláme, čím se zabýváme a co nás obklopuje. Od ranní kávy s čerstvým pečivem, přes cestu do práce, stravování našich dětí ve školách, opravy vozidel v autoservisech, zdravotní péči v nemocnicích, nákupy v kamenných obchodech i e-shopech, až po výlety do přírody nebo třeba za sportem. Myslím to obecně, tedy tak, že uspokojování našich každodenních potřeb působí jako spouštěč mnohdy velmi složitých mechanismů, jejichž existenci si neuvědomujeme, dokud se někde něco nevymkne kontrole. A k tomu v logistice, odkojené tvrdou vojenskou praxí, dochází slovy filmové klasiky jednou, maximálně dvakrát za deset let. Tedy za předpokladu, že se v mezidobí neobjeví okolnosti, které by umožnily za selhání logistiky označit pochybení vzniklá zcela jinde, totiž tam, kde chyby z dobrých důvodů připustit nelze.

Jeden z takových případů jako by se rýsoval v prostředí zasněžené italské krajiny, která se už zítra má stát dějištěm něčeho tak rozsáhlého, jako jsou zimní olympijské hry. S ohledem na rostoucí obludnost rozměrů takové události zákonitě roste i velikost území, jež akce reálně pokrývá, a s tím i tlak na rozsah a robustnost potřebné infrastruktury. Zkušenost, kterou už s organizací Olympijských her provinční Cortina d’Ampezzo z roku 1956 má, tak na samém konci mnohaletých příprav – byť za silné podpory spolu pořádajícího Milana – nevypadá právě relevantně. V mezičase totiž neuvěřitelně narostlo množství olympijských sportů a s nimi i realizačních týmů, zvýšily se požadavky na kvalitu průvodního servisu, mediálního pokrytí i bezpečnost. To komplikuje investiční náročnost výstavby sportovišť, ubytovacích a stravovacích kapacit i elementární dopravní infrastruktury. A bez té lze jen stěží požadovat funkční logistiku. Právě obavy z toho, jak bude logistika na olympiádě letos v Itálii fungovat, začínají rezonovat v mediích. Diskuze by ale i s využitím zkušeností z mnoha předchozích her měla cílit především na neudržitelný trend jejich setrvalého bobtnání a nekončícího růstu technicko-organizačních nároků. V centru pozornosti se logicky ocitají především jednotlivá sportoviště a ubytovací kapacity, přitom pod radarovou výškou pozornosti unikají klíčové infrastrukturní prvky, bez nichž nejenže je složité naplno využít potenciálu celého komplexu v průběhu her, ale jejich absence je mnohdy klíčovou limitou pro využití účelově budovaných kapacit po jejich skončení.

Bude-li problém sportovce, jejich týmy, příznivce a vybavení na jejich místa dopravit ve správnou chvíli, nebude to nejspíš vinou logistiky. Daleko pravděpodobnější je to, že na vině bude nedostatečná, ale možná jen včas nedokončená a tím pádem málo efektivní infrastruktura. A protože tu bude třeba s ohledem na závratnou výši investic do celé akce v zájmu všech zainteresovaných stran spíš chválit než kritizovat, výtky budou směřovat, jak bývá zvykem, k samotné logistice.

Nechci být špatným prorokem, nebo tím, kdo maluje na zdi čerty. Všechno je stále ještě před námi a všichni budeme jistě rádi, když zimní olympijské hry dopadnou na výbornou už proto, že se po dvaceti letech zase vrací zpátky na Starý kontinent. Navíc zítra nastane ten správný okamžik začít držet palce našim sportovcům, kteří mají tu vzácnou schopnost semknout národ při fandění a překlenout jinak nepřekonatelné příkopy politické a ideologické. Právě OH ale nabízejí vhodnou příležitost k zamyšlení nad tím, do jaké míry je dnešní společnost ochotná akceptovat elementární potřeby logistiky, od níž žádá plnění úkolů, jež jsou nezřídka dlouhodobě za hranicemi reálných možností…

Miroslav Rumler

Up & Down…

Život je tak trochu jako křivka zvukové vlny. Chvíli jsi dole, chvíli nahoře. A takovou symbolickou zkratkou na cestě mezi prožitkem štěstí na straně jedné a splínem na té druhé jsou do jisté míry i ty právě probíhající Olympijské hry. I sebemenší úspěchy našich sportovců, ale zejména ty oceněné některou z medailí, nás vynášejí na samotný vrchol společné euforie, s každým neúspěchem těch favorizovaných se naopak propadáme hluboko do depresí a neváháme při tom mluvit o nespravedlnosti, křivdě, nebo alespoň o nepřízni osudu.

Rychlejší než myšlenka…

Byly doby, kdy bylo možné úvodník pro pravidelný týdeník napsat i v několikadenním předstihu, aniž byste riskovali expiraci jeho bezprostřední aktuálnosti. Ty doby jsou zjevně nenávratně pryč. Vývoj nezastavíš a věci kolem nás se dějí bez ohledu na to, zda je den nebo noc. Část toho jde nejspíš na vrub moderních komunikačních nástrojů, nebo chcete-li platforem. Ty nejenže to umožňují, mnohé z nich svou jednoduchostí a uživatelskou vstřícností dokonce vyzývají k tomu, abyste je použili hned, jakmile se vám v mysli třeba jen začíná rodit nějaká myšlenka. Co by ještě před nedávnem znamenalo, že s ní budete muset dojít k počítači, zapnout ho a s ohledem na zvyklosti začít obratně formulovat, to je dnes otázkou několika málo kliků na telefonu z kanape, taxíku, nebo třeba od stolu v baru nevalné pověsti. Digitální svět křižují miliardy sdělení, z nichž mnohá jsou ovlivněna okamžitým rozpoložením pisatelů, chybujícím asistentem prediktivního psaní i opileckou pýchou. Co konkrétně finální podobu textu formovalo ale už nikdo nezjistí. Vzít zpět zprávu, která už jednou odešla, je složité. Vedle stopy digitální totiž za sebou navíc většinou zanechává i stopu emocionální.

Abychom pro strom nepřestali vidět les…

Už od víkendu panuje venku pro domkaře, chataře a zahrádkáře počasí jako stvořené pro prořezávání jejich sadů, zahrad i zahrádek. Mrazivé dny zalité zimním sluncem nám dávají příležitost vyklestit nepotřebný balast a zajistit si pohodlný výhled do širokého okolí, ale současně mikrosvětu kolem nás vtisknout podobu, která nás naplňuje. Ani mně to nedalo a vyzbrojen patřičným náčiním jsem se pustil do práce, na kterou už do jara zase tolik času nezbývá. Stejně jako obvykle, i tentokrát jsem důsledně uplatnil tzv. pravidlo dvojnásobnosti. To praví, že bez ohledu na to, kolik jste si na danou práci vyhradili času, nakonec ho vždycky potřebujete minimálně dvakrát tolik. Výsledkem snažení je ale v ideálním případě stav, při němž nově můžeme svět kolem nás sledovat jako souhru malého a velkého, blízkého i vzdáleného. Jako kompozici, v níž každý jednotlivý prvek hraje svoji nezastupitelnou roli a byla by hrozná škoda nechat tento efekt zaniknout ve stínu třeba jen jediného nezkrotně bujícího keře nebo stromu. Byla by škoda takříkajíc přes jeden strom nevidět celý les.

Přehled ochrany osobních údajů

Tyto webové stránky používají soubory cookies, abychom vám mohli poskytnout co nejlepší uživatelský zážitek. Informace o souborech cookie se ukládají ve vašem prohlížeči a plní funkce, jako je rozpoznání, když se na naše webové stránky vrátíte, a pomáhají našemu týmu pochopit, které části webových stránek považujete za nejzajímavější a nejužitečnější.