Tak jsme dospěli až do dne, kdy budeme moci (alespoň předběžně) uzavřít statistiku roku 2023 v tom pravděpodobně nejsledovanějším čísle. Dnes v 9 ráno se dozvíme (nebo jsme se již dozvěděli – podle toho, kdy to posloucháte), jak rostla – nebo asi spíš jak se dál smrskávala – česká ekonomika v posledním čtvrtletí loňska. Za celý rok to bude propad, to je nevyhnutelné, ale pokud nakonec byl nějaký kvartální růst, bude to smrsknutí za rok 2023 o něco menší.
Ale pro dnešní SníDani tu máme ještě jedno dato, které Eurostat vydal minulý týden, zatímco jsme rozebírali potraviny. A spolu s ním máme zas jednou nekonzistentní a divnou interpretaci ve spoustě médií. Ale nejprve holá fakta. Státní dluh českého státu činil ve 3. čtvrtletí 44,5 % HDP. To je číslo, které samo o sobě je na evropské poměry celkem nízké. Určitě je nižší než 60 %, což je maximum pro vstup země do eurozóny. Do té eurozóny, ve které nyní toto pravidlo porušuje 60 % členských zemí. Tedy 12 z 20. Bylo jich 13, ale Slovensko se nyní vrátilo těsně pod limit.
Těch našich 44,5 % musíme ale vidět v kontextu. Tím číslem někteří politici zdůvodňují svou snahu zadlužit nás ještě víc, když prý máme tak zdravé veřejné finance a Maastrichtská kritéria když dovolují 60 %. Ještě se prý podzadlužováváme, oni by prý rozdali lidem ještě víc peněz na dluh. Protože to přeci prý s lidmi myslí dobře. Asi že čím vyšší dluhy, tím více Adidas. Dluhy, pruhy, všechno jedno.
Ale právě kvůli takovým řečem dluh narostl zrovna od začátku Covidu zhruba o polovinu. Na Silvestra 2019 bylo naše zadlužení 30 %. A pozor, za Covidu se zadlužovaly všechny země, tak bychom si měli aspoň ponechat stejnou příčku v pořadí podle zadluženosti. Ale to se nestalo. Zadlužili jsme se mnohem více než jiné země, a v posledních měsících jsme se oddlužovali méně než ony. Takže ta předCovidová pohádka o tom, že jsme 4. nejméně zadlužená země Unie, po Estonsku, Lucembursku či Bulharsku, už dávno neplatí.
Dnes jsme až – číslo pro dnešní den – 9. nejméně zadluženou zemí. Od začátku Covidu jsme v zadlužení překonali Švédsko, Dánsko, Litvu, Lotyšsko a Irsko, a co nevidět překonáme i Nizozemce. A možná i Poláky, kteří se vyšplhali až na zadlužení 58,6 % po prvním roce pandemie, ale na rozdíl od nás od té doby svoje zadlužení snižovali až k 48 %. My se na dnešních 44,5 vrátili z 45,2 %. Statisticky v podstatě nerozeznatelně.
Nu a právě v interpretaci posledního vývoje, jestli teď Česko zvyšuje nebo snižuje svoje zadlužení, se média minulý týden dopouštěla té avizované divnosti. Dobře víme z příkladu inflace, že jsou posedlá meziročními srovnáními cenové hladiny. Co na tom, že v posledních měsících či čtvrtletích již ceny téměř nerostou, jak SníDaně občas upozorňují. Ceny jsou vyšší než před rokem, a tak basta fidli, inflace je prý pořád vysoká. A podle obzvlášť divných interpretací prý dokonce roste.
Dobrá, pak bychom ale čekali, že stejným způsobem budou média přistupovat k vývoji českého zadlužení. Že budou ignorovat měsíční nebo čtvrtletní změny, které popisují nejnovější vývoj, a že budou trvat opět na srovnání ročním. A v tom se nyní zadlužení snížilo. Takže zadlužení českého státu kleslo. O -0,7 bodu. Namísto toho jela média linku, že zadlužení vzrostlo, protože bylo nepatrně vyšší než v předchozím čtvrtletí. O 0,2 bodu. Ale my už víme, jak rozdílně během roku nabíhají státu vybrané daně a výdaje. I u Snídaní jsme rozebírali, jak v květnu už byl téměř vyčerpán celoroční plánovaný deficit, jen aby pak začaly nabíhat daňové příjmy a rozpočet byl splněn.
No a stejně tak sezónně nevyrovnaně se chová nutně i státní dluh. A pak jsou meziroční změny relevantní, protože se srovnávají období ve stejné fázi cyklu. Pokud tím někteří ekonomové obhajují používání meziroční inflace, navzdory její zastaralosti obzvlášť v době, kdy se fundamentálně během roku mění víc než podle sezónnosti, pak by teď měli vystoupit se stejnou logikou proti kvartálním změnám. Média si je dnes zjevně zvolila jen proto, že z titulku „Evropa se oddlužuje, my se zadlužujeme“ teče evidentně více krve než z korektnějšího „Česko se přidalo k většině unijních zemí, které snižují státní zadluženost“. Skutečný problém totiž není ve směru změny, nýbrž v její nízké rychlosti. To ale nezjistíme z opačných titulků, které ani nedodržují svou vlastní metodiku.
Zdroj: Petr Bartoň
Petr Bartoň je ekonomem ve společnosti Datarun. Logistiku považuje za základ celé moderní ekonomiky. Podobné práci s daty se věnuje každé ráno v 6 v 6minutovém podcastu SníDaně, který přináší nový a snad neotřelý pohled na jedno nové „číslo pro dnešní den“, které jsme se v uplynulých hodinách či dnech dozvěděli o tom, jak ten náš svět funguje. Logistický i ten ostatní. Na všech platformách a na sni-dane.cz.
