O to méně pochopitelný je pro nezaujatého pozorovatele, ale zejména pak pro drobného výrobce solární energie, současný postup jednotlivých distributorů. Ti jeden po druhém mění podmínky všem, kteří se spravedlivě domnívali, že máme-li jako EU laťku podílu OZE pro rok 2030 stanovenou na úrovni 42,5 % celku, bude nezbytně nutné našich současných 3,76 solárních procent (Zdroj: Electricity Maps, 2023) poměrně významně navýšit. O jejich „čisté“ megawatty ale energetika aktuálně zjevně nestojí. O co dráž jim nabízí tarify na dodávky energie v době, kdy si slunce bere svůj nepravidelný time-out, o to nižší jsou měsíc od měsíce naopak sazby pro výkup energie z jejich solárních panelů. Postupný růst distribučního paušálu, tedy poplatku za přenos energie jedním či druhým směrem, se stal už jakousi samozřejmostí. Prodej nadvýroby se během velmi krátkého období smrsknul na prosté přenechání přebytku vzniklého za slunečného dne formou jakéhosi zápočtu na část odběru v čase bez slunce. Ti, kdo si mysleli, že si polepší obchodováním na spotových trzích, pak nezřídka měsíc uzavírají se záporným výsledkem a na celý systém tak nakonec doplácejí. Přitom teze o tom, že energii lze v podmínkách solárních mikro zdrojů účinně uchovávat v moderních bateriových úložištích, dlouhodobě naráží i přes stále rostoucí ceny energie na limity finanční smysluplnosti.
A kdo by snad uvěřil, že nechtěnou energii alespoň přes léto efektivně namísto sdílení využije k provozu vlastního elektromobilu, vystřízliví nejspíš při porovnání reálné kapacity domácí mikro elektrárny s apetitem svého dvoutunového miláčka, jenž navíc zpravidla k wall-boxu do garáže tak jako tak dorazí až za soumraku a kabelem do něj tak bude proudit energie draze nakoupená, a navíc stále ne příliš zelená …
Miroslav Rumler
