Klimatickou změnu táhnou uhlíkové emise. Přes 20 % těch evropských pochází z dopravy. Přes čtvrtinu vypustí nákladní vozy a autobusy, polovinu osobní auta s motocykly a o zbývajících čtvrtinu se dělí lodě s letadly.
Pětina z dopravy není zdánlivě mnoho, znepokojivý je ale trend. Zatímco produkce skleníkových plynů v evropské energetice, průmyslu i zemědělství už třicet let klesá (s výjimkou současných válečných výkyvů), emise z dopravy o třetinu vzrostly. I do budoucna má být jejich pokles pomalejší než v ostatních segmentech ekonomiky.
Budeme-li se tedy divit, proč EU vyvíjí takový tlak na zavádění nízkoemisních vozidel a elektromobilů, vezměme v úvahu, že auta malou část evropských uhlíkových emisí, patří ale k největším loudalům na cestě ke klimatické bezpečnosti.
Na železnici dějou se věci
Přežijete ještě několik čísel? Zatímco přeprava nákladů po silnicích EU zodpovídá za téměř 40 % emisí z dopravy při 77 % celkového přepraveného nákladu, železnice produkuje jen 0,4 % CO2 na 17 % nákladu. Emise CO2 na tunu přepravenou po dráze jsou o dva řády nižší než u silniční dopravy.
Energetický mix se v každé zemi samozřejmě liší. Když troleje napájí proud z uhelných elektráren, jízda nákladního vlaku také poněkud zčerná. Přesto zůstane zářivě zelená ve srovnání s jízdou kamionu.
Navíc bude podíl fosilních paliv na výrobě elektřiny klesat, přijedou nové typy úspornějších lokomotiv i lokomotiv s vodíkovou trakcí. Železnice o zelený trikot ekologického šampiona rozhodně nechce přijít.
Všechno na koleje. Nebo ne?
Proč toho tedy po kolejích nevozíme víc? Masivnímu přesunu nákladů na železnici jistě brání dlouholetá přezíravost českých vlád k ekologickým aspektům ekonomiky. Hlavní překážkou jsou ale požadavky moderní logistiky.
Reakce železničního dopravce na současnou těkavou poptávku je mimořádně nepružná. Objednávka vagónu do grafikonu vyžaduje ráznou akci s předstihem mnoha měsíců, přičemž kapacita pravidelných nákladních vlaků je omezená. Až 80 % nákladních vlaků jezdí v režimu operativních potřeb. Slovo operativní je ale ve srovnání s pružností silniční dopravy více než eufemistické.
Nicméně to neznamená, že železnice nemá co nabídnout. EU chce na železnici (a lodě) převést třetinu silniční přepravy na vzdálenost delší než 300 kilometrů. Také ministerská koncepce rozvoje nákladní dopravy z roku 2021 železnici označuje za klíčový prvek kombinované nákladní dopravy, který si zaslouží posílení zejména v přepravě nákladů na větší vzdálenosti.
Ve zvyšování investic do modernizace železniční cesty tak můžeme vidět blýskání na lepší časy. Plánovaná opatření se ale projeví spíš v horizontu desetiletí než let, přičemž konkrétní vliv na nákladní dopravu třicátých a čtyřicátých let tohoto století je s ohledem na překotný vývoj všeho poněkud nejistý.
Bez aut to nepůjde
Proto se vraťme k zelenání vozového parku. Emisní norma Euro sice obsah skleníkových plynů ve zplodinách nereguluje, dělá to ale evropská směrnice určující automobilkám limity emisí CO2.
Jde o kompletní náhradu klasických spalovacích motorů v nově vyrobených autech už v roce 2035. Ropu mají nahradit alternativní paliva a elektřina. Po vyřazení starších vozů by tak byly odbourány dvě třetiny současných emisí z dopravy. Jak to dopadne, není dík postojům na automobilismu závislých vlád jisté.
Styl jízdy a cestování
Jestliže systémový přechod k zelenější dopravě je úkolem na desetiletí, jiné cesty ke snížení emisí CO2 působí hned.
Velké množství ne vždy nutných jízd je vykonáno zbytečně výkonnými a nedosti obsazenými auty (1,6 osob na vozidlo je evropský průměr). Nákup menšího a úspornějšího auta vnímáme jako poškození majestátu majitele. Už ale pouhá změna stylu jízdy dokáže ušetřit 10–20 % PHM, a tedy i CO2.
Trocha plánování, redukce zbytných jízd, programová spolujízda, chytrý carsharing a lehčí noha na plynu mají podobu obrovského množství zplodin, které neskončí v atmosféře ani v našich plicích.
Jezdit co nejméně, vozit co nejvíc
Co chovatelům plechových miláčků zní jako zelený aktivismus, je pro profesionály v nákladní dopravě každodenní realitou.
Otázka optimalizace přepravy je velmi komplexní. Zahrnuje mnoho témat od prostého stanovení nejlevnější trasy po strategickou optimalizaci globálních distribučních řetězců. Mantra šetrnosti je ale univerzální a jasně srozumitelná – jezdit co nejméně, vozit co nejvíc.
Základním nástrojem pro šetrné nakládání s kapacitami, penězi i emisemi je rutinní plánování tras. Společnost Solvertech je poskytovatelem komplexního řešení od analýzy dopravních potřeb přes plánování tras a správu zakázek po detailní analýzu nákladů.
Velký potenciál má také vytěžování vozidel. Přihlášením k burze nakládek lze snížit množství přejezdů s prázdnou korbou na minimum. Vytížení vozidel v národním i mezinárodním měřítku nabízí velké množství zprostředkovatelů. Tato roztříštěnost je ale uživatelsky poněkud komplikovaná. Proto EU uvažuje o vylepšení systému sdílení dopravních kapacit, a to nejen na silnicích, ale napříč všemi druhy dopravy.
Věci jsou v pohybu
Snahy o úspory se hledají na všech stranách, hnány cenami PHM, přízraky bezpečnostních rizik i rozblácených alpských sjezdovek.
Zjišťujeme, že navzdory letité skepsi k “environmentalismu” jsou jeho “zájmy” až překvapivě shodné se zájmy byznysu. Někdejší externality — znečištění životního prostředí, poškozené zdraví populace, rozvrat klimatu — splynuly se základními ekonomickými axiomy.
Úspora emisí dnes zkrátka vydělává reálné peníze. Ekologické a ekonomické se stalo dvěma stranami jedné mince, za kterou si můžeme koupit bezpečnější budoucnost.
Zdroj: Neologic
