Jak jinak vnímat rozpor mezi sdělením, že ve stejné době, kdy Česko, Polsko a Rakousko v reakci na podobné opatření Německa vůči Česku a Polsku zavádějí kontroly na hranicích se Slovenskem a de facto tak regulují volný pohyb osob mezi těmito zeměmi, pražské letiště plánuje investovat do masívního rozvoje, aby mohlo do deseti let odbavovat ročně až 21 milionů cestujících z celého světa.
A zatímco v Evropě kulminuje úsilí politických elit o navýšení podílu elektromobilů na trhu s automobily, obchod s plně elektrickými vozy mezi EU a Velkou Británií bude s největší pravděpodobností od počátku příštího roku zatížen dodatečným desetiprocentním clem s ohledem na asijský původ významné části v nich použitých komponent a dílů.
A co to má společného s logistikou? Na první pohled ne mnoho, při podrobnějším zkoumání to ale tak úplně mimo není. Na jedné straně je tu upřímná snaha minimalizovat negativní vliv podnikání (nejen) v logistice na okolní svět, na druhé straně možnosti, které nám v této iniciativě dávají reálně použitelné technologie. Tady o žádnou rozpolcenost nejde. Je ji ale těžké nevidět třeba v tom, že ve stejné době, kdy diskutujeme o naléhavosti dalšího zpřísnění evropských emisních norem v dopravě, zbývá už jen několik týdnů do okamžiku, kdy v největší tranzitní zemi Evropy skončí platnost výjimky z placení mýtného u nákladních vozidel poháněných technologií (Bio)LNG, jež umožňuje prokazatelně dosahovat snížení měřených emisí v řádu vyšších desítek procent ve srovnání s klasickými dieselovými motory. I z toho je zřejmé, že to, čemu bychom snad mohli říkat nový normál, stále hledáme.
Naše současné hledání je nejen nesmírně drahé, ale navíc nejspíš bez výrazně pozitivního vlivu na životní prostředí. Tak snad nám to současné šlapání vody dá čas nezbytný k tomu, abychom pak konečně vyrazili tím jediným správným směrem, který přinese požadované zlepšení kvality života našeho i generací, které přijdou po nás …
Miroslav Rumler
