Cestou necestou …

05.10.2023 | Pod lupou

Mohly by to být třeba titulky článků z několika nejčtenějších portálů, které jako by nejlépe dokládaly nejistotu a značnou rozpolcenost, se kterou hledíme směrem k naší budoucnosti.

Jak jinak vnímat rozpor mezi sdělením, že ve stejné době, kdy Česko, Polsko a Rakousko v reakci na podobné opatření Německa vůči Česku a Polsku zavádějí kontroly na hranicích se Slovenskem a de facto tak regulují volný pohyb osob mezi těmito zeměmi, pražské letiště plánuje investovat do masívního rozvoje, aby mohlo do deseti let odbavovat ročně až 21 milionů cestujících z celého světa.

A zatímco v Evropě kulminuje úsilí politických elit o navýšení podílu elektromobilů na trhu s automobily, obchod s plně elektrickými vozy mezi EU a Velkou Británií bude s největší pravděpodobností od počátku příštího roku zatížen dodatečným desetiprocentním clem s ohledem na asijský původ významné části v nich použitých komponent a dílů.

A co to má společného s logistikou? Na první pohled ne mnoho, při podrobnějším zkoumání to ale tak úplně mimo není. Na jedné straně je tu upřímná snaha minimalizovat negativní vliv podnikání (nejen) v logistice na okolní svět, na druhé straně možnosti, které nám v této iniciativě dávají reálně použitelné technologie. Tady o žádnou rozpolcenost nejde. Je ji ale těžké nevidět třeba v tom, že ve stejné době, kdy diskutujeme o naléhavosti dalšího zpřísnění evropských emisních norem v dopravě, zbývá už jen několik týdnů do okamžiku, kdy v největší tranzitní zemi Evropy skončí platnost výjimky z placení mýtného u nákladních vozidel poháněných technologií (Bio)LNG, jež umožňuje prokazatelně dosahovat snížení měřených emisí v řádu vyšších desítek procent ve srovnání s klasickými dieselovými motory. I z toho je zřejmé, že to, čemu bychom snad mohli říkat nový normál, stále hledáme.

Naše současné hledání je nejen nesmírně drahé, ale navíc nejspíš bez výrazně pozitivního vlivu na životní prostředí. Tak snad nám to současné šlapání vody dá čas nezbytný k tomu, abychom pak konečně vyrazili tím jediným správným směrem, který přinese požadované zlepšení kvality života našeho i generací, které přijdou po nás …

Miroslav Rumler

Není čas na nový normál …

Všichni máme ještě v živé paměti, jak jsme si v podmínkách kovidových omezení začali poměrně brzy uvědomovat, že věci po skončení pandemie už nikdy nebudou takové jako před ní. Že se svět a společnost budou muset změnit. A protože nikdo z nás netušil přesně jak, vžil se obecný pojem nový normál. Tedy stav, kdy nově za normální považujeme něco jiného, než co jsme za normální považovali dřív. Od chvíle, kdy jsme doufali že se tak stane, ale uplynuly už bezmála čtyři roky a já, ať se dívám, jak se dívám, ten nový normál kolem sebe pořád ještě nevidím.

Není zdaleka všechno ztraceno…

Události posledních dnů jako by nám, obyvatelům staré dobré Evropy, předestíraly stále další a další důkazy o tom, že budoucnost v podobě společnosti tažené vzhůru technologickými elitami není budoucností naší. Ta podle všech dostupných informací směřuje za oceán tam, kde tuší velké příležitosti, malé regulace, vstřícné zdanění, ale především slibné zhodnocení vynaloženého úsilí i samotného kapitálu. To jistě nezní jako dobré zprávy.

Padesát odstínů udržitelnosti …

A stalo se, jak slíbil. Myslím staronového prezidenta Spojených států. Ten si s prvními kroky ve své znovu nabyté funkci opravdu pospíšil. K radosti jedněch a ke zlosti druhých, jen pár minut po své inauguraci podepsal sérii exekutivních příkazů, které bezpochyby mají potenciál zamíchat pomyslnými kartami hned na několika frontách, logistiku nevyjímaje.