Každý den (ne)může být posvícení…

23.04.2026 | Pod lupou

Slavíme rádi. Na rozdíl od většiny jiných národů máme vedle narozenin i svátky neboli jmeniny. A snad i proto, že neustále přibývá jmen, která už se do tzv. občanského kalendáře ani za cenu dalších duplicit nevejdou, vedle narozenin, jmenin a křesťanských svátků rok za rokem přibývají stále další a další dny sváteční a významné, a to zejména z pohledu našich tradic a národní identity. Nově ukotvené svátky nejenže ty dosavadní nenahrazují, ale vrství je na sebe. Řekněme například, že jste se narodil 16. března a rodiče vám dali jméno Herbert. Pak slavíte narozeniny a svátek současně, navíc ale svátek slavíte společně s Elenou, na kterou už samostatný svátek nezbyl. Tentýž den je ale současně svátkem všech příznivců roztomilých asijských medvídků, kteří mají svůj mezinárodní Den pand (World Panda Day). Ani to ale nestačí, protože v kontextu škol a vzdělávání je tento den navíc spojován s oslavou matematiky, především pak čísla π. To mi, podobně jako většina ostatních matematických konstant, k srdci nepřirostlo natolik, abych jeho mezinárodní svátek přijal za vlastní, nicméně mnozí možná nepohrdnou a číši na jeho počest každoročně slavnostně pozdvihnou. Tak jako tak, důvodů je víc než dost.

Jen tento týden v pondělí všechny Marcely slavily svůj svátek v den světového svátku marihuany, tedy bok po boku s příznivci legalizace a rituální konzumace konopí, Alexandry se zase v úterý mohly svézt na vlně Světového dne kreativity a inovací vyhlášeného OSN pro podporu nového myšlení a řešení problémů. Ve středu pak přátelé a příbuzní všem Evženiím připíjeli na zdraví v kulisách Světového dne Země (Earth Day), tedy dne zaměřeného na zdůraznění důležitosti ochrany životního prostředí, udržitelnost a péče o naši planetu. Dnes má jmeniny Vojtěch (a vlastně dost možná tak trochu i jeden Adam, tak hlavně hodně zdraví!) a společně s ním slaví i ti, kdo chtějí v rámci Světového dne knihy a autorského práva vyjádřit svoji podporu čtení, nakladatelské práci a ochraně duševního vlastnictví a vzpomenout při té příležitosti výročí úmrtí významných spisovatelů, jakými byli William Shakespeare a Miguel de Cervantes. A ani zítřek není, jak by se snad mohlo na první pohled leckomu zdát, spojen výhradně s vylézajícími hady a štíry. Svatý Jiří, jehož jméno jen u nás hrdě nosí bezmála 300.000 mužů, kteří z něj společně dělají nejčastější mužské jméno v zemi, se nám v pátek kryje s Mezinárodním dnem skautů a skautek. Ti totiž Jiřího přijali za svého patrona.

No a co se týká té naší ochoty slavit téměř cokoliv, tu jasně dokládají výsledky Českého statistického úřadu z roku 2024, podle nichž průměrná spotřeba alkoholických nápojů v Česku dosahuje 156 litrů na osobu ročně. V přepočtu na čistý alkohol je to zhruba 9,4 litru za rok, což nás dlouhodobě řadí do první pětice zemí OECD s největší spotřebou. Jistou dávku logiky tak asi nelze upřít úvahám o cestě ke snížení spotřeby alkoholu u nás přes zákaz prodeje alkoholu po deváté hodině ve večerkách a na čerpacích stanicích, kterou do veřejné diskuze v těchto dnech protlačil národní protidrogový koordinátor Pavel Bém. Jeho nepřátelé možná řeknou, že takovou částečnou prohibici může zvažovat jen člověk s pocitem křivdy za to, že jsou to právě Pavlové, kteří se s Petry musí dělit o svůj sváteční dort, protože zdaleka ne každý Petr je současně i Pavlem, aby mohl slavit dvakrát. Ani já si nemyslím, že by stažená roleta sídlištní večerky dramaticky otřásla statistikou naší alkoholové spotřeby. Mohla by ale – podobně jako třeba v sousedním Polsku – významně snížit kriminalitu především v nočních ulicích větších měst. S tím by snad souhlasil i jinak věčně oponující Ivan David, tedy jeden z mála lidí, kteří se o své vlastní dny sváteční nemusí dělit v žádném ze svých jmen…

Miroslav Rumler

Logistické jaro na vlně networkingu…

Jaro k nám přichází letos opravdu rozpačitě. Sucho střídají několikadenní deště, po letních teplotách se do krajiny zase vrací noční mrazíky. Je asi lhostejné, jestli jde o vývoj abnormální, nebo si jen v očekávání teplých a slunečných jarních dnů nepamatujeme, že to vloni, a možná už spoustu posledních let, bylo vlastně podobné. Faktem je, že bez ohledu na počasí je jaro tradičně obdobím, kdy k sobě lidé mají po dlouhé zimě tak trochu blíž a společenské setkávání získává na atraktivitě díky možnostem, které se pro ně otevírají s rostoucími teplotami, nabídkou restauračních zahrádek a celkově lepší využitelností zejména venkovních prostor. A do toho teď pochopitelně navíc bodují snad všechny sportbary, v nichž se odehrává společné fandění našim hokejistům, kteří tak téměř každodenně tmelí kolektivy sportovních fandů napříč snad všemi věkovými kategoriemi a sociálními skupinami.

S asistentkou plastovou…

Nechce se mi věřit, že by ještě existoval někdo bez vlastní zkušenosti s komunikací s virtuálním asistentem či asistentkou. Třeba ve vaší bance, při reklamaci nefunkčního zboží či nekvalitní služby, nebo při rezervaci čehokoliv kdekoliv. Já osobně jsem buď velký smolař, kterému i pověstný trpaslík po dešti vyroste, nebo jen naivně tam, kde si sám nevím rady, očekávám za své peníze rychlé řešení od někoho, kdo se v dané věci orientuje lépe a rychleji než já. V práci žádnou virtuální kolegyni ani kolegu nemám a pokud hrozí, že na nějakou narazím při komunikaci s okolním světem, deleguji hovor s ní na někoho jiného, aby mi nepraskla žilka. Nevím, jestli ten pocit znáte, ale sledovat z povzdáli, jak se někdo jiný snaží i několikrát po sobě do telefonu marně vysvětlovat, proč volá a co chce, není totéž, jako když stejné úsilí vyvíjíte vy sami. Jen v poslední době jsme na zákaznických linkách určených pro zákazníky již platící, nebo pro ty, kteří si něco koupit prokazatelně chtějí, bojovali s umělou inteligencí železničního dopravce, jedné z velkých bank, ale také s agentem moderní technologické firmy.

Jak si jednou zvykneš…

Zvyk je železná košile, říká známé české přísloví. Je to narážka na jednu ze základních lidských vlastností, totiž na naši rezistenci ke změnám, k tomu, že máme tendenci preferovat mnohdy nedokonalou, zato zažitou praxi, než abychom zariskovali a přijali nové, nezřídka lepší řešení. A co že mě k téhle úvaze přivedlo? Bylo to nedávné výročí první poštovní známky, která přinesla revoluční obrat v pohledu lidské společnosti na doručování zásilek, resp. na formu placení za její doručení. Dostala název Penny Black, tedy černá jednopencovka, a jako první poštovní známka světa byla vydaná ve Velké Británii 1. května 1840. Známka zobrazuje – jak jinak – profil královny Viktorie, má hodnotu jedné pence a byla součástí reformy poštovnictví. Celkem bylo tenkrát vytištěno přes 68 milionů kusů. A zatímco do té doby bylo zvykem, že poštovné platí příjemce proti doručení zásilky, poštovní známka umožnila doručení zásilky vyplatit straně odesilatele předem, totiž v okamžiku jejího předání britské poště.

Přehled ochrany osobních údajů

Tyto webové stránky používají soubory cookies, abychom vám mohli poskytnout co nejlepší uživatelský zážitek. Informace o souborech cookie se ukládají ve vašem prohlížeči a plní funkce, jako je rozpoznání, když se na naše webové stránky vrátíte, a pomáhají našemu týmu pochopit, které části webových stránek považujete za nejzajímavější a nejužitečnější.