Když není kde brát …

12.09.2024 | Pod lupou

Celý včerejší den přinášel stále další a další analýzy první debaty dvou současných kandidátů na post amerického prezidenta a potažmo současně nejvlivnějšího člověka planety z pera odborníků místních i přespolních. Výraz „současných“ přitom reflektuje známou skutečnost, že nejde o první předvolební debatu v tomto volebním období, ale o první mezi paní vice prezidentkou Harrisovou a panem exprezidentem Trumpem. Výsledek debaty je ale, jak se v posledních letech stalo tradicí, podle většiny komentátorů takový nijaký. Jako by odrážel pocity voličů, kteří si nejsou jisti, jestli volbou jednoho z kandidátů podpoří ve skutečnosti toho lepšího, nebo jestli tím jen podpoří tu lepší ze dvou špatných variant. Kdo si vzpomene na kterékoliv z voleb posledních let u nás, uvědomí si, v jak podobné situaci jsme i my tady u nás doma, ale i v celé Evropě.

Je to situace, kterou jedni označují za projev snahy o návrat společnosti k modelu postavenému na výrazných a empatických vůdčích osobnostech ve stylu (mimo jiné i značné části) dvacátého století, druzí možná za výsledek nekompromisních zákulisních bojů nejrůznějších vlivových skupin. Ať už má pravdu kdokoliv, společným jmenovatelem se zdá být to, že – velmi jednoduše řečeno – není kde brát. A už babička říkávala, že kde nic není, ani smrt nebere. Neboli zatímco většina východních režimů si po dlouhá desetiletí pohodlně vystačí s jednou osobností, západní demokracie, jež touto praktikou logicky opovrhují a jsou založeny na svobodné volbě, nemají nakonec na výběr s požadovanou kvalifikací nikoho, nebo téměř nikoho. A kdo by čekal, že na úrovni komunální politiky je situace dramaticky lepší, prožije brzy pocit zklamání a beznaděje nejspíš podruhé.

Co je ale příčinou tak širokospektrální personální vyprázdněnosti? Jistě, po bitvě je každý generálem, ale tady zatím, obávám se, skutečná bitva ještě ani nezačala. Příhodnější mi tedy přijde rčení o tom, že štěstí přeje připraveným, protože my, myšleno jako západní společnost, do té dost komplikované současnosti vstupujeme tak nějak v nedbalkách. Podcenili jsme přípravu, zanedbali výchovu těch, kdo mají nejen dnes, ale především v budoucnu, sehrát úlohu respektovaných osobností a těšit se podpoře motivovaných lidí ochotných rozvíjet a dále zdokonalovat fungování celé společnosti, a ještě k tomu platit daně. Stejně jako ve firmách je personální politice věnované nemalé úsilí a poměrně výrazné prostředky, potřebuje i politika lidi s uvažováním významně překračujícím rámec jednoho volebního období …

Miroslav Rumler

Jak si jednou zvykneš…

Zvyk je železná košile, říká známé české přísloví. Je to narážka na jednu ze základních lidských vlastností, totiž na naši rezistenci ke změnám, k tomu, že máme tendenci preferovat mnohdy nedokonalou, zato zažitou praxi, než abychom zariskovali a přijali nové, nezřídka lepší řešení. A co že mě k téhle úvaze přivedlo? Bylo to nedávné výročí první poštovní známky, která přinesla revoluční obrat v pohledu lidské společnosti na doručování zásilek, resp. na formu placení za její doručení. Dostala název Penny Black, tedy černá jednopencovka, a jako první poštovní známka světa byla vydaná ve Velké Británii 1. května 1840. Známka zobrazuje – jak jinak – profil královny Viktorie, má hodnotu jedné pence a byla součástí reformy poštovnictví. Celkem bylo tenkrát vytištěno přes 68 milionů kusů. A zatímco do té doby bylo zvykem, že poštovné platí příjemce proti doručení zásilky, poštovní známka umožnila doručení zásilky vyplatit straně odesilatele předem, totiž v okamžiku jejího předání britské poště.

Jo, první máj…

Zítra je pro většinu z nás volný jinak všední pracovní den, a navíc není vyloučené, že ty šťastnější dokonce i ku lásce pozve hlas hrdliččin. Mnozí z těch, kteří stále ještě mají důvěru v moderní meteorologické modely řízené datovou analýzou umělé inteligence, nabízí prodloužený víkend vítanou příležitost naplánovat výlet na chatu, projížďku na kole, nebo na motorce a užít si to, co lze bezpochyby považovat za začínající jaro. Okrasné zahrady a parky začínají hýřit barvami, rekreační oblasti a zahrádkářské kolonie prožívají návrat svých nedočkavých uživatelů a vozovky se plní svátečními řidiči, cyklistickými pelotony i osamělými a za šera jen sporadicky osvětlenými jezdci.

Každý den (ne)může být posvícení…

Slavíme rádi. Na rozdíl od většiny jiných národů máme vedle narozenin i svátky neboli jmeniny. A snad i proto, že neustále přibývá jmen, která už se do tzv. občanského kalendáře ani za cenu dalších duplicit nevejdou, vedle narozenin, jmenin a křesťanských svátků rok za rokem přibývají stále další a další dny sváteční a významné, a to zejména z pohledu našich tradic a národní identity. Nově ukotvené svátky nejenže ty dosavadní nenahrazují, ale vrství je na sebe. Řekněme například, že jste se narodil 16. března a rodiče vám dali jméno Herbert. Pak slavíte narozeniny a svátek současně, navíc ale svátek slavíte společně s Elenou, na kterou už samostatný svátek nezbyl. Tentýž den je ale současně svátkem všech příznivců roztomilých asijských medvídků, kteří mají svůj mezinárodní Den pand (World Panda Day). Ani to ale nestačí, protože v kontextu škol a vzdělávání je tento den navíc spojován s oslavou matematiky, především pak čísla π. To mi, podobně jako většina ostatních matematických konstant, k srdci nepřirostlo natolik, abych jeho mezinárodní svátek přijal za vlastní, nicméně mnozí možná nepohrdnou a číši na jeho počest každoročně slavnostně pozdvihnou. Tak jako tak, důvodů je víc než dost.

Přehled ochrany osobních údajů

Tyto webové stránky používají soubory cookies, abychom vám mohli poskytnout co nejlepší uživatelský zážitek. Informace o souborech cookie se ukládají ve vašem prohlížeči a plní funkce, jako je rozpoznání, když se na naše webové stránky vrátíte, a pomáhají našemu týmu pochopit, které části webových stránek považujete za nejzajímavější a nejužitečnější.