Je to situace, kterou jedni označují za projev snahy o návrat společnosti k modelu postavenému na výrazných a empatických vůdčích osobnostech ve stylu (mimo jiné i značné části) dvacátého století, druzí možná za výsledek nekompromisních zákulisních bojů nejrůznějších vlivových skupin. Ať už má pravdu kdokoliv, společným jmenovatelem se zdá být to, že – velmi jednoduše řečeno – není kde brát. A už babička říkávala, že kde nic není, ani smrt nebere. Neboli zatímco většina východních režimů si po dlouhá desetiletí pohodlně vystačí s jednou osobností, západní demokracie, jež touto praktikou logicky opovrhují a jsou založeny na svobodné volbě, nemají nakonec na výběr s požadovanou kvalifikací nikoho, nebo téměř nikoho. A kdo by čekal, že na úrovni komunální politiky je situace dramaticky lepší, prožije brzy pocit zklamání a beznaděje nejspíš podruhé.
Co je ale příčinou tak širokospektrální personální vyprázdněnosti? Jistě, po bitvě je každý generálem, ale tady zatím, obávám se, skutečná bitva ještě ani nezačala. Příhodnější mi tedy přijde rčení o tom, že štěstí přeje připraveným, protože my, myšleno jako západní společnost, do té dost komplikované současnosti vstupujeme tak nějak v nedbalkách. Podcenili jsme přípravu, zanedbali výchovu těch, kdo mají nejen dnes, ale především v budoucnu, sehrát úlohu respektovaných osobností a těšit se podpoře motivovaných lidí ochotných rozvíjet a dále zdokonalovat fungování celé společnosti, a ještě k tomu platit daně. Stejně jako ve firmách je personální politice věnované nemalé úsilí a poměrně výrazné prostředky, potřebuje i politika lidi s uvažováním významně překračujícím rámec jednoho volebního období …
Miroslav Rumler
