Když není kde brát …

12.09.2024 | Pod lupou

Celý včerejší den přinášel stále další a další analýzy první debaty dvou současných kandidátů na post amerického prezidenta a potažmo současně nejvlivnějšího člověka planety z pera odborníků místních i přespolních. Výraz „současných“ přitom reflektuje známou skutečnost, že nejde o první předvolební debatu v tomto volebním období, ale o první mezi paní vice prezidentkou Harrisovou a panem exprezidentem Trumpem. Výsledek debaty je ale, jak se v posledních letech stalo tradicí, podle většiny komentátorů takový nijaký. Jako by odrážel pocity voličů, kteří si nejsou jisti, jestli volbou jednoho z kandidátů podpoří ve skutečnosti toho lepšího, nebo jestli tím jen podpoří tu lepší ze dvou špatných variant. Kdo si vzpomene na kterékoliv z voleb posledních let u nás, uvědomí si, v jak podobné situaci jsme i my tady u nás doma, ale i v celé Evropě.

Je to situace, kterou jedni označují za projev snahy o návrat společnosti k modelu postavenému na výrazných a empatických vůdčích osobnostech ve stylu (mimo jiné i značné části) dvacátého století, druzí možná za výsledek nekompromisních zákulisních bojů nejrůznějších vlivových skupin. Ať už má pravdu kdokoliv, společným jmenovatelem se zdá být to, že – velmi jednoduše řečeno – není kde brát. A už babička říkávala, že kde nic není, ani smrt nebere. Neboli zatímco většina východních režimů si po dlouhá desetiletí pohodlně vystačí s jednou osobností, západní demokracie, jež touto praktikou logicky opovrhují a jsou založeny na svobodné volbě, nemají nakonec na výběr s požadovanou kvalifikací nikoho, nebo téměř nikoho. A kdo by čekal, že na úrovni komunální politiky je situace dramaticky lepší, prožije brzy pocit zklamání a beznaděje nejspíš podruhé.

Co je ale příčinou tak širokospektrální personální vyprázdněnosti? Jistě, po bitvě je každý generálem, ale tady zatím, obávám se, skutečná bitva ještě ani nezačala. Příhodnější mi tedy přijde rčení o tom, že štěstí přeje připraveným, protože my, myšleno jako západní společnost, do té dost komplikované současnosti vstupujeme tak nějak v nedbalkách. Podcenili jsme přípravu, zanedbali výchovu těch, kdo mají nejen dnes, ale především v budoucnu, sehrát úlohu respektovaných osobností a těšit se podpoře motivovaných lidí ochotných rozvíjet a dále zdokonalovat fungování celé společnosti, a ještě k tomu platit daně. Stejně jako ve firmách je personální politice věnované nemalé úsilí a poměrně výrazné prostředky, potřebuje i politika lidi s uvažováním významně překračujícím rámec jednoho volebního období …

Miroslav Rumler

Není čas na nový normál …

Všichni máme ještě v živé paměti, jak jsme si v podmínkách kovidových omezení začali poměrně brzy uvědomovat, že věci po skončení pandemie už nikdy nebudou takové jako před ní. Že se svět a společnost budou muset změnit. A protože nikdo z nás netušil přesně jak, vžil se obecný pojem nový normál. Tedy stav, kdy nově za normální považujeme něco jiného, než co jsme za normální považovali dřív. Od chvíle, kdy jsme doufali že se tak stane, ale uplynuly už bezmála čtyři roky a já, ať se dívám, jak se dívám, ten nový normál kolem sebe pořád ještě nevidím.

Není zdaleka všechno ztraceno…

Události posledních dnů jako by nám, obyvatelům staré dobré Evropy, předestíraly stále další a další důkazy o tom, že budoucnost v podobě společnosti tažené vzhůru technologickými elitami není budoucností naší. Ta podle všech dostupných informací směřuje za oceán tam, kde tuší velké příležitosti, malé regulace, vstřícné zdanění, ale především slibné zhodnocení vynaloženého úsilí i samotného kapitálu. To jistě nezní jako dobré zprávy.

Padesát odstínů udržitelnosti …

A stalo se, jak slíbil. Myslím staronového prezidenta Spojených států. Ten si s prvními kroky ve své znovu nabyté funkci opravdu pospíšil. K radosti jedněch a ke zlosti druhých, jen pár minut po své inauguraci podepsal sérii exekutivních příkazů, které bezpochyby mají potenciál zamíchat pomyslnými kartami hned na několika frontách, logistiku nevyjímaje.