LC 500: Králem bez nástupce …

20.06.2024 | Pod lupou

Je to taková radost, nebo jistý druh splnění dětského snu. Mám na mysli ráno, kdy se vzbudíte s tím, že je to už jen pouhých sto kilometrů, tedy maximálně půldruhé hodinky, co vás dělí od příjezdu na mostecký autodrom, kde na vás čeká na dvacet vycíděných a hlavně natankovaných vozů plných energie, čekajících na to vaše nedočkavé sešlápnutí plynového pedálu.

Minulý týden přesně tohle rozptýlení svým obchodním partnerům a významným zákazníkům připravil importér prémiových vozů značky Lexus. Kdo aspoň jednou dostal možnost vyjet na profesionální závodní trať a změřit síly sám se sebou a s technikou umně schovanou zdaleka nejen pod kapotou sedlaného oře, ten jistě souhlasí s tím, že takové svezení je silně návykové. A tradiční japonský výrobce dobře ví, jak svou techniku vyšperkovat tak, aby se setkání s ní stalo nezapomenutelným zážitkem.

Too good to be true, tedy příliš dobré než aby to nemělo nějaké to ale, chtělo by se říct. Tím ale byl v tomto případě fakt, že letošní setkání bylo současně i loučením právě s modelem LC 500 značky Lexus, atmosféricky plněným osmiválcem o objemu pěti litrů a výkonem 341 kW a kroutícím momentem 530 Nm, který tradičně patřil pro tento typ potěšení mezi nejvyhledávanější. Fenomenální třídvéřové coupé s temperamentem dostihového plnokrevníka padne, podobně jako řada dalších podobných vozů zdaleka nejen této kategorie, na oltář nekompromisního omezování emisí v silniční dopravě. Pro mnohé je to skutečný důvod k smutku. Jiní se ptají, kdo opravdu potřebuje k životu pětilitrový osmiválec. Jednoznačná odpověď ale na tuhle a mnoho podobných otázek prozatím neexistuje. Stále častější vyjádření respektovaných opinion makerů v tom smyslu, že metodika měření reálného dopadu jednotlivých technologií napříč celou společností musí projít důkladnou revizí dává tušit, že se v blízké budoucnosti možná dočkáme mnohých překvapení. Věřme tedy společně, že ještě může nastat čas, kdy milovník silných sportovních motorů nebude ošizen o svůj díl radosti ze života o nic méně, než milovník bateriových elektromobilů. A třeba nám k tomu úplně postačí lokálně produkovaná biopaliva. Dostal jsem ujištění, že japonští výrobci, ostatně jako všichni dobří hospodáři, plány ke svým nejúspěšnějším vozům ukládají na bezpečná místa tak, aby k nim v případě potřeby v budoucnu nevedla cesta nikterak dlouhá …

Miroslav Rumler

Není čas na nový normál …

Všichni máme ještě v živé paměti, jak jsme si v podmínkách kovidových omezení začali poměrně brzy uvědomovat, že věci po skončení pandemie už nikdy nebudou takové jako před ní. Že se svět a společnost budou muset změnit. A protože nikdo z nás netušil přesně jak, vžil se obecný pojem nový normál. Tedy stav, kdy nově za normální považujeme něco jiného, než co jsme za normální považovali dřív. Od chvíle, kdy jsme doufali že se tak stane, ale uplynuly už bezmála čtyři roky a já, ať se dívám, jak se dívám, ten nový normál kolem sebe pořád ještě nevidím.

Není zdaleka všechno ztraceno…

Události posledních dnů jako by nám, obyvatelům staré dobré Evropy, předestíraly stále další a další důkazy o tom, že budoucnost v podobě společnosti tažené vzhůru technologickými elitami není budoucností naší. Ta podle všech dostupných informací směřuje za oceán tam, kde tuší velké příležitosti, malé regulace, vstřícné zdanění, ale především slibné zhodnocení vynaloženého úsilí i samotného kapitálu. To jistě nezní jako dobré zprávy.

Padesát odstínů udržitelnosti …

A stalo se, jak slíbil. Myslím staronového prezidenta Spojených států. Ten si s prvními kroky ve své znovu nabyté funkci opravdu pospíšil. K radosti jedněch a ke zlosti druhých, jen pár minut po své inauguraci podepsal sérii exekutivních příkazů, které bezpochyby mají potenciál zamíchat pomyslnými kartami hned na několika frontách, logistiku nevyjímaje.