Za vyhledávanou atrakcí tak napříč celou planetou cestovaly miliony lidí, což významně přispělo k razantnímu zdražení nejen letenek, ale i většiny ubytovacích kapacit podél pevninského pásu od Mexika přes USA do Kanady, na němž bylo možné v průběhu několika hodin pouhým okem úplné zatmění Slunce sledovat.
Leckdo by teď asi očekával polemiku o tom, jaký smysl lidem, z nichž přinejmenším statisticky významné procento aktivně podporuje politiku systematického snižování emisí CO2, dává létat stovky a tisíce mil za kouskem tmy uprostřed jinak slunečného dne. Cílem ale jistě není rušit nebo dramaticky omezovat vše, co není klíčové pro samotnou podstatu žití, protože i přes úpřímnou snahu snížit dopady naší existence na klima planety Země nelze život proměnit v pouhý boj o neutrální přežití.
„Nehledě na to, kým jste nebo jak žijete, pohled na zatmění začíná strachem. Ten obraz vás šokuje. Strach se ale postupně mění v úžas a pak pocit vznešenosti,“ říká o zatmění jeho zkušený pozorovatel a autor knihy o něm Anthony Aveni. Navíc uvedl, že každé zatmění, jehož byl svědkem, v lidech vyvolávalo hluboký úžas a probouzelo pocit sounáležitosti. Někteří lidé se v důsledku sledování tohoto jevu rozpláčou a začnou objímat lidi kolem sebe. Nabízí se zde jistý druh paralely s celou řadou dalších, v mnohém neopakovatelných zážitků, které nás přes prožitý strach a úzkost dovedou postupně až k radosti z obyčejného a všedního. Může tak jít o příklady typu (úspěšného) padákového seskoku, ponoru k tajemnému vraku na dně moře, nebo pouhý zážitek z horské dráhy.
Otázkou pak zůstává, jestli lze i v logistice podobný efekt očekávat poté, co evropské dodavatelské řetězce překonají současné objektivní překážky v podobě drahých energií, důsledků probíhajících válek na Ukrajině a na Blízkém východě se všemi jejich konsekvencemi, nejistotu ohledně budoucnosti automobilového průmyslu a nové definice nízkoemisní energetiky … Bylo by krásné věřit, že podobně jako u zatmění Slunce, i v logistice a vlastně v dodavatelských řetězcích vůbec je před námi fáze plná radostného pláče a vzájemného objímání, úžasu a pocitu vznešenosti z návratu k něčemu, co aspoň trochu připomíná všednost života před těmito událostmi.
Přiznám se, že na takový vývoj bych si asi nevsadil. Ale kdo ví, v Česku bude možné sledovat úplné zatmění Slunce až za 111 let, tak času máme opravdu dost …
Miroslav Rumler
