Pořád se něco děje. Jako by zábavný pořad Miroslava Donutila (z prostředí brněnského klubu na Šelepově ulici) z poloviny let devadesátých dvacátého století svým názvem předznamenal dění v polovině let dvacátých století jedenadvacátého. Ti, kdo věří, že historie se v určitých periodách stále opakuje, často poukazují na známý citát George Santayany „Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu ji opakovat.“

Všichni máme ještě v živé paměti, jak jsme si v podmínkách kovidových omezení začali poměrně brzy uvědomovat, že věci po skončení pandemie už nikdy nebudou takové jako před ní. Že se svět a společnost budou muset změnit. A protože nikdo z nás netušil přesně jak, vžil se obecný pojem nový normál. Tedy stav, kdy nově za normální považujeme něco jiného, než co jsme za normální považovali dřív. Od chvíle, kdy jsme doufali že se tak stane, ale uplynuly už bezmála čtyři roky a já, ať se dívám, jak se dívám, ten nový normál kolem sebe pořád ještě nevidím.

Události posledních dnů jako by nám, obyvatelům staré dobré Evropy, předestíraly stále další a další důkazy o tom, že budoucnost v podobě společnosti tažené vzhůru technologickými elitami není budoucností naší. Ta podle všech dostupných informací směřuje za oceán tam, kde tuší velké příležitosti, malé regulace, vstřícné zdanění, ale především slibné zhodnocení vynaloženého úsilí i samotného kapitálu. To jistě nezní jako dobré zprávy.

A stalo se, jak slíbil. Myslím staronového prezidenta Spojených států. Ten si s prvními kroky ve své znovu nabyté funkci opravdu pospíšil. K radosti jedněch a ke zlosti druhých, jen pár minut po své inauguraci podepsal sérii exekutivních příkazů, které bezpochyby mají potenciál zamíchat pomyslnými kartami hned na několika frontách, logistiku nevyjímaje.

Přehoupla se polovina ledna a na světlo světa se pomalu dostávají první oficiální výsledky hospodaření v roce uplynulém. Růst celé ekonomiky je nakonec podle všeho mírně nad očekáváním, deficit státního rozpočtu naopak o chlup pod původně predikovanou hladinou. Domácí poptávku ale nadále táhne víc spotřeba domácností než podniků, které jako by vyčkávaly, co přinesou letošní události domácí, evropské i ty globální.

Až příliš často je rok 2025, který před několika málo dny začal, označován za rok přelomový. Vyjadřuje to očekávání, jež do něj lidé vkládají v souvislosti s aktuálními geopolitickými a obchodními konflikty, společenskými a politickými krizemi, celkovou ekonomickou stagnací klíčových trhů, ale také s diskuzemi o nutnosti změn v nastavení cílů udržitelnosti. To je na jeden rok skutečně skoro dost.

Logistika tradičně svižným tempem vjíždí, samozřejmě spolu s celou společností, takříkajíc do cílové rovinky předvánoční špičky. Ta byla i přes celou řadu rozpačitých prognóz letos opět v mnohém rekordní a zejména segmenty orientované na koncové zákazníky a logistiku poslední míle se měly skutečně co otáčet, aby poptávku po svých službách uspokojily. Navzdory mnohým problémům, které fungování dodavatelských řetězců z více či méně objektivních důvodů v poslední době provázejí, množství zboží v oběhu setrvale roste.

Nejistota je jediná jistota, která existuje, a umění žít s nejistotou je jediná jistota (“Uncertainty is the only certainty there is, and knowing how to live with insecurity is the only security”). My dnes můžeme jen spekulovat, zda tato teze Johna Allena Paulose, amerického profesora, jenž se proslavil jako spisovatel a řečník v oblasti matematiky, měla původně vazbu jen na matematickou gramotnost. S odstupem času se totiž zdá, jako by měla platnost víceméně obecnou.

V populaci, a zejména v té její mužské „menší polovině“, postupně ubývá těch, kdo stále ještě mají tuhle hlášku spojenou s časem stráveným v řadách vojáků základní služby. A samozřejmě s povinností na ni ve dne v noci za všech okolností pohotově odpovědět číslovkou vyjadřující přesný počet dnů, jež vám zbývají do civilu.