Desítky let jsme žili v přesvědčení, že to, na čem opravdu záleží, je logistickou službu co možná nejlépe optimalizovat a nastavit ji tak, aby nabízela maximální přesnost za minimální cenu. V zorném poli jsme všichni měli na prvních místech minimalizaci zásob, JIS, JIT a každoroční evergreen v podobě tlaku na další snižování logistických nákladů. Až globální pandemie nás donutila tuhle cestu částečně opustit a dát se víc cestou diverzifikace přepravních tras, hledání alternativních dodavatelů, navyšování hladiny kritických zásob.

Není lehké najít v uplynulém týdnu klíčovou událost, která by přímo či nepřímo nesouvisela s děním v místě Olympijských her. Mně osobně to nakonec tak trochu ulehčilo pravidlo tzv. Sudden death, jež náš hokejový tým z dalších bojů vyřadilo už ve čtvrtfinále. Stejnou logikou je ale uprostřed února těžké najít akci, která by o kvalitě současné logistiky vypovídala lépe než odhalení vítěze tradiční ceny ELA Awards za nejlepší logistický projekt roku vyhlašované každoročně Evropskou logistickou asociací. Lety vyzkoušený koncept navíc letos překročil svůj stín a v historických prostorách vídeňského Palais Niederösterreich nabídnul jak druhé kolo hodnocení formou fyzických prezentací před mezinárodní porotou, tak i zapojení do významné mezinárodní konference. Ta nesla název Global Supply Chain Excellence s podtitulem Bridging the Continents a dala vyniknout exkluzívním speakerům předních německých automobilek, americkým odborníkům na vývoj a trendy v dodavatelských řetězcích a dalším předním osobnostem světové logistiky.

Život je tak trochu jako křivka zvukové vlny. Chvíli jsi dole, chvíli nahoře. A takovou symbolickou zkratkou na cestě mezi prožitkem štěstí na straně jedné a splínem na té druhé jsou do jisté míry i ty právě probíhající Olympijské hry. I sebemenší úspěchy našich sportovců, ale zejména ty oceněné některou z medailí, nás vynášejí na samotný vrchol společné euforie, s každým neúspěchem těch favorizovaných se naopak propadáme hluboko do depresí a neváháme při tom mluvit o nespravedlnosti, křivdě, nebo alespoň o nepřízni osudu.

Docela rád při různých příležitostech zmiňuji, že logistika je v nějaké podobě více či méně ukryta za vším, co ve svém běžném životě děláme, čím se zabýváme a co nás obklopuje. Od ranní kávy s čerstvým pečivem, přes cestu do práce, stravování našich dětí ve školách, opravy vozidel v autoservisech, zdravotní péči v nemocnicích, nákupy v kamenných obchodech i e-shopech, až po výlety do přírody nebo třeba za sportem. Myslím to obecně, tedy tak, že uspokojování našich každodenních potřeb působí jako spouštěč mnohdy velmi složitých mechanismů, jejichž existenci si neuvědomujeme, dokud se někde něco nevymkne kontrole. A k tomu v logistice, odkojené tvrdou vojenskou praxí, dochází slovy filmové klasiky jednou, maximálně dvakrát za deset let. Tedy za předpokladu, že se v mezidobí neobjeví okolnosti, které by umožnily za selhání logistiky označit pochybení vzniklá zcela jinde, totiž tam, kde chyby z dobrých důvodů připustit nelze.

Byly doby, kdy bylo možné úvodník pro pravidelný týdeník napsat i v několikadenním předstihu, aniž byste riskovali expiraci jeho bezprostřední aktuálnosti. Ty doby jsou zjevně nenávratně pryč. Vývoj nezastavíš a věci kolem nás se dějí bez ohledu na to, zda je den nebo noc. Část toho jde nejspíš na vrub moderních komunikačních nástrojů, nebo chcete-li platforem. Ty nejenže to umožňují, mnohé z nich svou jednoduchostí a uživatelskou vstřícností dokonce vyzývají k tomu, abyste je použili hned, jakmile se vám v mysli třeba jen začíná rodit nějaká myšlenka. Co by ještě před nedávnem znamenalo, že s ní budete muset dojít k počítači, zapnout ho a s ohledem na zvyklosti začít obratně formulovat, to je dnes otázkou několika málo kliků na telefonu z kanape, taxíku, nebo třeba od stolu v baru nevalné pověsti. Digitální svět křižují miliardy sdělení, z nichž mnohá jsou ovlivněna okamžitým rozpoložením pisatelů, chybujícím asistentem prediktivního psaní i opileckou pýchou. Co konkrétně finální podobu textu formovalo ale už nikdo nezjistí. Vzít zpět zprávu, která už jednou odešla, je složité. Vedle stopy digitální totiž za sebou navíc většinou zanechává i stopu emocionální.

Už od víkendu panuje venku pro domkaře, chataře a zahrádkáře počasí jako stvořené pro prořezávání jejich sadů, zahrad i zahrádek. Mrazivé dny zalité zimním sluncem nám dávají příležitost vyklestit nepotřebný balast a zajistit si pohodlný výhled do širokého okolí, ale současně mikrosvětu kolem nás vtisknout podobu, která nás naplňuje. Ani mně to nedalo a vyzbrojen patřičným náčiním jsem se pustil do práce, na kterou už do jara zase tolik času nezbývá. Stejně jako obvykle, i tentokrát jsem důsledně uplatnil tzv. pravidlo dvojnásobnosti. To praví, že bez ohledu na to, kolik jste si na danou práci vyhradili času, nakonec ho vždycky potřebujete minimálně dvakrát tolik. Výsledkem snažení je ale v ideálním případě stav, při němž nově můžeme svět kolem nás sledovat jako souhru malého a velkého, blízkého i vzdáleného. Jako kompozici, v níž každý jednotlivý prvek hraje svoji nezastupitelnou roli a byla by hrozná škoda nechat tento efekt zaniknout ve stínu třeba jen jediného nezkrotně bujícího keře nebo stromu. Byla by škoda takříkajíc přes jeden strom nevidět celý les.

Udeřily mrazy, celou zemi zasypal sníh a co hůř, mrznoucí déšť nám silnice, chodníky, železnici i letištní ranveje pokryl nebezpečnou ledovkou. Klouzali se tak nejen nezodpovědní jezdci na letních pneumatikách, ale i ti, kdo se na příchod opravdové zimy připravili svědomitě. Na pořad dne tak přišlo zpožďování pravidelných spojů, rušení plánovaných obchodních schůzek, home office, online meetingy a pizza nevalné kvality z mrazáku. V zásadě ale asi nic takového, s čím by většina z nás v zimě alespoň občas nepočítala.

Podle dostupných informací je právě tohle typickým novoročním předsevzetím většiny z nás, a to bez ohledu na to, jak málo se nám daří jeho podstatu reálně naplňovat. A nejspíš právě proto, že za jeho naplňováním zpravidla příliš dlouhou cestu neujdeme, máme tendenci jej považovat za alibistické, a tím pádem vlastně za zbytečné. Ve snaze o letní figuru do plavek tak asi novoroční předsevzetí moc nepomůže, má ale optikou, kterou bych Vám rád v letošním prvním příspěvku nabídnul, svou hodnotu v něčem jiném.

Vědomí toho, že jde dnes o poslední příspěvek v letošním roce, protože na příští čtvrtek připadl První svátek vánoční neboli Boží hod, nedává příliš prostoru pro složité tematické kličkování. Jsou před námi Vánoce, které navíc letos ti šťastnější z nás s využitím několika málo dnů dovolené bez větších problémů propojí v bezmála dvoutýdenní volno. Ke konci se tak mílovými kroky blíží předvánoční obchodní a s ní i logistická špička, pracovní shon a všudypřítomná nervozita, která tak nějak tradičně toto období provází.